Nejvíc a nejdál

(období od 11. – 26. 3. 2019)

Zvedáme kotvy, vyrážíme za hranice nepoznaného, nevídaného a neslýchaného. Vyrážíme za hranice Aucklandu (1.). Zařídili jsme to, co bylo potřeba a teď nás už čeká free time! Takže padá morál a Dominikovi padaj kalhoty.

Jedeme na nejbližší freecamp, máme slunečný počasí a již po cestě nám jsou nabízený nádherný scenérie. Míchají se tu listnatý, jehličnatý lesy společně s palmami či vrbami, kopečky jak v Hobitíně a do toho na nás za rohem vykukují pláže.

Naším prvním útočištěm se stává camp Gulf Harbour (2., 4.) – krásný místo, parkoviště hned u moře, večeře s vínem v ruce, výhled na tančící vlny, docela idylka.

A aby toho nebylo málo, při přípravě večeře k Dominikovi přichází týpek, s otázkou, jestli nechceme ryby – konkrétně Snappery, jen tak. Odpověď je jasná, takže nám jsou ryby za čerstva doneseny, jak jinak než v BÍLÉ IGELITCE.

• 

• 

Ryba nám ten den byla asi souzena, už při dokupování zásob jsme na ni měli zálusk, ale jako velcí tvrďáci (čti: skrblíci), jsme odolali. Pánovi tímto dodatečně děkuji a vzpomínám na křehké masino na jazýčku.

Večer prohodíme pár slov s párem (Němec + Lichtenštejnka) a téma se stáčí k rozebírání stereotypů různých národů. Potvrzuje se nám hypotéza, že Němci si domů zvou návštěvy ke sledování porna, a čím zvrácenější typ porna, tím líp (doufám, že Vás tato informace dostatečně obohatila).

Následující den (psal se den 12. 3. 2019) jsme uskutečnili naší první procházku za hranicemi Aucklandu (nebo snad vycházku? – vysvětlí mi někdo rozdíl mezi těmito dvěma výrazy? Mám svoji teorii, ale nepotvrzenou) do Shakespear regional parku a na Pink beach (3.).

• 

Víc než kochání se po krajině, jsem se věnovala zodpovězení otázek, které mě už nějakou dobu tíží. Tak například, jaký má tahle cesta na Zéland smysl? Co tím vlastně sleduji? Co od toho očekávám?

Stále mi totiž moc nedochází, že nejsem na „normální“ dovolené, která má jasně ohraničený časový úsek trvání (třeba dva týdny) a že se poté nevracím do kanclu, na své místečko. Nedocvaká mi, že nemáme jasně daný program – vždyť my dost často ani nevíme, kde budeme ten den spát, jestli se osprchuji, jakému počasí se budeme přizpůsobovat apod.

Celý život jsem měla tak nějak nalajnovanej (střední – vejška – jistá, stabilní práce (ideálně v kanclu) – přežívání pracovních týdnů/ těšení se na víkendy, páteční popíjení – muž/svatba – první dítě (ideálně chlapec) – druhý dítě (na pohlaví nezáleží) – vnouče/čata – důchod – smrt). Postupovala jsem podle všeobecně přijímaného manuálu k podobě lidského života a nepřemýšlela jsem, jestli to opravdu já sama takhle chci. Nedovedla jsem si ani PŘEDSTAVIT, že bych si to snad JÁ, mohla zařídit jinak, podle svých představ. Jen vnitřně jsem tušila, že něco není úplně v pořádku, protože jsem byla dost často bez důvodu podrážděná a žila život druhých. Jenomže do toho manuálu zapomněli dopsat, že řídit se jím, je pěkná nuda a hrozí stav letargie, dezorientace a odevzdanosti.

Abych neudělala stejnou chybu a nezaspala další roky svého ohraničeného života, hledám, možná naopak přehnaně, holý smysl úplně ve všem, co dělám. Vše vystavuji zatěžkávající zkoušce: „Je to nejvíc a nejdál?“

Střídám práce, jsem otevřená ke změně svých názorů, poslouchám, nechávám se inspirovat, nesoudím, zkouším a snažím se nemít strach už dopředu, neočekávat (řada věcí mi stále moc nejde) atd. Jsem si jistá, že tohle uvažování do značné míry souvisí s mým věkem a nejsem jediná, která si klade podobný existencionální otázky.

Teď, pro změnu, hledám smysl tohoto „cestování“ a nejsem si jistá, jestli mně to vlastně bude bavit.? Jestli je to pro mě to pravé. Jestli jsem se neměla radši držet defaultního nastavení. Nerozhodla jsem se špatně?

A nebudu po čase nadávat na minimální frekvenci hygieny, na společné sociálky (resp. pouze záchody, z 10 dní na cestě jsem se sprchovala dvakrát a to ve studených sprchách na plážích – nevím, jak to budu dělat v zimě), na to, že si připadám, jako bych byla permanentně na táboře; na nižší komfort celkově; na věčné přerovnávání a hledání věcí v autě; na nošení v podstatě pouze sportovního oblečení; na chladné počasí, atd., atd.?

Co ale už tuším teď, nebude mi dávat smysl vybírat turisticky „zajímavá“ místa a objíždět je.  

Možná je tohle zkrátka podoba mého současného života. Tečka.

Možná si to nemusím všechno definovat, ohraničovat (no jo, ale jak se to dělá, v manuálu je to všechno detailně definováno)? Nedokážu přes noc změnit svoje uvažování, získat nadhled a ještě více vnímat jen to co je, v danou chvíli.

Takže co říci závěrem, dočká se tohle filozofické okénko nějaké pointy?

Musím Vás zklamat, ale nedočká, protože na dané otázky neznám v současné době odpovědi. Ale vůbec mě to neznepokojuje a jsem klidná. Domnívám se, že smysl nápadu odjet na Zéland se cestou odkryje sám ve správnou chvíli. Nechci hádat ani tipovat. Ráda se pro změnu nechám překvapit a radši přiznávám a říkám hned, že zkrátka NEVÍM a půjdu se posadit s pětkou (jako ve škole) zase na „sedadlo spolujezdce“. Tak kam to bude dál? …

• Závěrem už se ale i Ty připoutej a pojď si s námi projet, aspoň prstem po mapě, naše popojíždění po severní části severního ostrova. Enjoy!

Přikládám fotodokumentaci k jednotlivým místům i detailní mapu.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Lake Taupo (25.)