Jak plyne čas v Gisborne

02. 04. – 10. 06. 2020

Z čistajasna pro nás karanténa začíná mít zcela jinou podobu. Máme kliku (D. extrémní vezmeme-li v potaz stav jeho víz, kdy má s NZ v podstatě styk bezvízový) a díky Janče a Ctiradovi máme práci na sadu s mandarinkami a kaki u města Gisborne, u Helmových.

Prvních čtrnáct dní máme za úkol prostřihávat řádky kaki, zbavovat je přebytečného listí a odstřihávat porušené plody. Účelem činnosti je uzrání všech plodů v přibližně stejném termínu a zamezení malého vzrůstu. Nemusíme nikam spěchat, takže prací povětšinou trávíme pouze půlku dne. Začínáme v 9:00, ve 12:00 máme hodinovou pauzu na oběd a končíme v 16:00.

Pomalejší tempo se mi zamlouvá. S přicházející novozélandskou zimou je příjemné zpomalit.

Zažívám diametrální rozdílný pracovní přístup než například v Praze. Nikam se nespěchá v tom smyslu, že klidně začínáme o hodinu později s tím, že o hodinu později skončíme s prací. Nikam po práci neženeme. Nemáme miliardu dalších aktivit. Netrávíme ani hodinu, ani pul hodiny, dokonce ani patnáct minut denním dojížděním. Práci máme za barákem.

Jak jde čas, záběr pracovních činností se začíná rozšiřovat. Na stromě majitelům uzrály peníze a my máme za úkol otrhat bankovky.

Sběr/stříhání mandarinek vítáme. Hodinová mzda se šplhá na 35 NZD/hod. Poté se už vrháme i na sběr/stříhání kaki. Při práci poslouchám audioknihy, podcasty všeho druhu a hudbu. Slovenskou píseň Longital Zlata (nebo Jolene od Dolly Parton) poslouchám tolikrát, že se pro mě paradoxně stává hymnou tohoto období a vím jistě, že vždy když ji v budoucnu uslyším vzpomenu si na Gisborne.

Místní „hangár“ obýváme zatím pouze ve čtyřech. Mně s Dominikem je k noclehu zapůjčen karavan.

Volný čas trávíme obdobně, jako v Hastings. Drtivou většinu času trávíme v kuchyni, kde vytváříme všelijaké pochutiny. S majiteli sadu se střídavě zveme na oběd či večeři a úspěšně provozujeme barter (loaf bread za český chleba, dort za buchtu apod.).

Ctirad si může otevřít vlastní pekařství.

Přikládám recept na domácí bulky :

„V té troubě se děje něco zvráceného.“ Když vaří D. nikdo neví, co z toho nakonec vyleze. Tentokrát to byl *Feijoa* koláč.

Hrajeme i vyrábíme hry. Ctirad se stává král v prší a jako výherce obdrží námi vymyšlenou Ódu na Ctirada. Štěstí se usměje i na mě, když všechny porážím ve hře petanque.

Ve volných chvílích si procvičujeme hru na kytaru, cvičíme. S Jankou se učíme háčkovat a já si ze setrvačnosti místo ponožek uháčkuji nadkolenky a plavky. Klasika. Jak já totiž začnu háčkovat, plést nebo provozovat i další jiné činnosti, dost často nedokážu přestat. I v případě, že už cítím, že mám z háčkování úplně vyklinkanou ruku a s odhodláním si říkám: „Tak teď si dáš poslední řadu Baru a pro dnešek padla, máš už dost.“ Mám bohužel asi i nefunkční krátkodobou paměť, protože na konci řady mám opět jiné choutky: “ Tak jo, ještě jednu bych hecnout mohla.“ A pokračuji. Pokračuji tak ale ještě dalších 20 řad až mě někdo konečně od toho musí odtáhnout silou.

Komorně slavím své třicáté narozeniny a od NZ dostávám zmírnění lockdownu (přechod z úrovně 4 na úroveň 3). Tímto Vám děkuji.

Výborný citrónovo-mátovo-mandlovo-avokádový dort od D. pro B.

Začínáme vážněji přemýšlet nad opuštěním Zélandu. Po všech reálných i zcestných úvahách, jako například meditovat a lítat v astrálu se nakonec nejschůdněji jeví zakoupení letenek s NZ airways (Auckland → Sydney) a Qatar airways (Sydney → Doha → Vídeň) dne 11. 06. 2020.

Tři týdny bojujeme s internetovým připojením, kdy signál občas vypadne úplně a pocit karantény se ještě umocní. Zéland se stává naším osobním vězením na ostrově Alcatraz.

Na vrchol místní sezóny sběru nám na pomoc přijíždí naši známí Češi z Hatings (Barča, Kulišák a Monča). Práce je fajn, poklidná. A spolubydlení jakbysmet.