Nejvíc a nejdál

Období od 26. 03. do 01. 04. 2020

Je to už třináct měsíců, co žiji vzhůru nohama u protinožců na Novém Zélandu. Živě si pamatuji, jak jsem si bláhově myslela a všechny kolem skálopevně přesvědčovala/uklidňovala, že si ani nevšimnou, že mě rok neuvidí. Sama sebe jsem pak přesvědčovala, že se mi určitě nebude stýskat, a hlavně, že se za ten rok přece moc věcí nezmění, o nic nepřijdu. K těmto premisám přispěly mé dosavadní zkušenosti, kdy platilo pravidlo, že ať jsem se ze zahraničí vrátila po čtvrt či půl roce, vždy mi přišlo, jako bych byla pryč sotva týden. Všechno tzv. při starém.

Nyní se ale o pozornost hlásí výjimka, která pravidlo potvrdí.?

V současnosti nejen já, ale celý svět je vzhůru nohama. Celý svět bojuje s virem. Já se snažím dělat alespoň to minimum co (z)můžu a dodržuji veškerá vládou nastolená omezení. K nedobrovolným změnám mých plánů se snažím přistupovat v klidu, bez paniky.

Není třeba se trápit tím co mohlo být, co jsem si představovala jinak, ale brát to, co je. Hrát s tím co je. Karta leží, hra běží.

Hru Karanténa jsme začali hrát ve středu o půlnoci 25. 03. 2020, kdy ji nám tu na úrovni 4 vyhlásili. S tím nás postihlo i související rušení letů, zákaz vydávání víz v zemích, jako je například Vietnam, kam jsme to měli s D. namířeno či nemožnost bez dokladu opustit město atd.

Hráči této náročné hry jsou: Barča alias Auntie B. a Pavel alias Uncle P. alias Kulišák (pár), Monča a Mirek (pár), Ctirad a Jana (pár), Verča a Honza (pár), Já a D. (pár), Marco (Ital) a Tracey (paní domácí) + pes Sam a dvě kočky domácí (Sumo, Kuskus).

Hrací plán/prostředí: tři pokojíčky, jedna koupelna spojená s JEDNÍM ZÁCHODEM, jedna menší kuchyň, obývací pokoj, zahrada, tenisový kurt za baráčkem.

Cílem hry: ve fyzickém i psychickém zdraví, a pokud možno s důstojností, zvládnout období karantény a mezi osazenstvem si zachovat přátelské vztahy.

Upozornění: hra je pro pokročilé hráče všech věkových skupin a může způsobit trvalé následky.

Záznam průběhu hry:

První den karantény ve znamení Udělej si sám! (26. 03. 2020)

Ve vzduchu je cítit pachuť ze včerejšího vyhazovu z naší slibně se rozjíždějící borůvkové kariéry. Kvůli viru se společnost Gourmet Blueberries ze dne na den rozloučila s většinou svých zaměstnanců. Z našeho osazenstva pak tato smutná skutečnost padla na obě Barbras, Mirka, Marca i Cejťu. Zbytek (Jana, Verča, Honza) si společnost rozhodla ponechat a přislíbila pokračování sběru na příští pondělí.

Emoce z nás přímo prýští: „Tak já tam debil sbírám jako kráva a oni s námi jednaní takhle?“ naříká Janka.

Já zase s Auntie B. jako dvě nechápavky vedeme debatu v podobě: „Tak to vidíš, všude je to stejný, zisk až na prvním místě. Nikdo se nepídí, jakým způsobem si borůvky sbíral. Jak pečlivě si neopomněl ani ty uprostřed, u země nebo naopak až na vrcholcích keřů. Když jde do tuhého, klíčem k rozsudku „být odejit“ je kolik kilo denně si nasbíral.“ A to my dvě jsme nesbíraly žádný bídy. Vždy jsme získaly bonus, vždy jsme se dostaly nad minimální mzdu. „Tak proč Baru? Proč nás nechtějí?“ Jinými slovy sebelítost v přímém přenosu.

Co teď ale s načatou karanténou? Jak budeme trávit volné dny po kupě na jedné kupě?

Snad nepřepálíme začátek, když ráno ještě se zalepenýma očima tvoříme Osadníky z Katanu z kartónu od piv (těch máme totiž požehnaně). Téměř všichni se snaží něčím přispět.

Barča maluje a pro cestičky ke hře volí klacíky, které barví různými barvami. Z jejího stanoviště se pak ozývají vzkazky jako: „Proč já ten klacek maluju na hnědo, jsem já normální?“

D. tiskne karty, já vytvářím hexagonové plánky. Ctirad je naším odborným poradcem, ostatní stříhají, psychicky podporují. S výsledkem jsme nadmíru spokojeni.

Umělkyně Barča.

Hraje se tenis, při němž se přirozeně vytváří tenisové týmy. Kulišák + D. vytvořili tým na základě kvality jejich podání – Dlouhej, blbej. Já Baru s Baru jsme holky Ojky (po nepodařených úderech zaznělo jen lítostivé „oj“).

Také jsem využila Ctiradové ochoty a nechala si vysvětlit pár triků pro hru na kytaru. Každopádně, že na tom nejsem moc dobře jsem pochopila hned vzápětí, když jsem se při trénování výměny akordů sebevědomě zeptala: „Poznáte, že měním akordy?“ a dostalo se mi odpovědi: „Jo poznáme. Začne být ticho.“

Druhý den karantény – Máme homemade Osadníky z  Katanu a nebojíme se je použít (27. 03. 2020)

Probouzím se s mírnou bolestí hlavy. Včera jsem se totiž „mrtě“ odvázala a pozřela cca půl litru vína a nějaké to zelené kuřivo. Někteří z nás jsou na tom o poznání hůře. Při pohledu na Kulišáka se paní domácí starostlivě ujišťuje: „Uncle P, are you all right?“ „Oh, yeah I have just a little hangover,“ odpovídá Pavel. „If you need anything, any legal drugs like panadol etc., just say it,“ pokračuje Tracey. „That’s all right I feel fine, I don’t need any Lidl drugs.“ Kuliš možná předběhl dobu a věští pro Lidl budoucí směřování co do nabídky surovin.

Během dne se hraje opět tenis, vaří se, peče se apod. Stávají se z nás slušní pekaři, šéfkuchaři a tenisové superstar.

Kuchyně je těžce vytížená, doslova o sebe zakopáváme. Vaří se v podstatě všude, na každém volném centimetru, který jsme schopni pro sebe v domečku ukořistit.

Na nákup je většinou za celou skupinu vyslán jeden či dva kusy. Doma nám pak jsou vyprávěna dobrodružství, s kterými se vyvolení  v supermarketu setkali: „Buď vypadám, jako že mám poslední stádium koronaviru nebo budím mega respekt, když se kolem mě lidi rozestupují a dělají mi uličku během procházení regály. Jsem si připadal, jako Ježíš,“ prohodí Mirek.

V hektickém programu si uděláme čas i na námi vyrobenou deskovou hru, při níž vítězí D. Hra byla ale napínavá a vyrovnaná – all Barbras dýchaly se ztrátou jediného bodu Dominikovi na záda.

Odpoledne nás zastihne slušnej slejvák. Během pár minut vytvoří regulérní vodopád dopadající až k nám do pokojíčku, voda prosakuje v mnoha částech domu, který je nyní již 70 let starý.

Odpoledne pouštíme Oskary ověnčený film Jojo Rabbit, který mě příliš nenadchl.

Třetí den karantény – Nešvar (28. 03. 2020)

Rozmáhá se nám tady takový nešvar. S železnou pravidelností jsou k nám dopravovány další a další negativní zprávy a z ranního sdělování si nových informací z médií se stává rutina.

NZ dočasně ruší repatriační lety a i ostatní, které si ponechala společnost na borůvkách , dnes dostali zprávu, že už také nemají chodit. Frustrace. Sháňka po nové práci. Obepisování inzerátů. Radost i z nočních směn ve Watties.

V rámci herní tenisové taktiky, se někteří snaží použít rozhození protihráčů zdržováním hry. Občas se poštěstí čistý průstřel do intimních partií protihráče s komentářem: „Ještě, že ho nemáš tak dlouhýho!“

„Třicet centimetrů je Ti málo?“ z první pohotově reaguje Mirek.

Náš humor je značně urážlivý, zatím ale kupodivu nikoho neuráží.

Čtvrtý den karantény – To tu ještě nebylo (29. 03. 2020)

Jsme akční jako blázen. Jdeme do sebe. Cvičí celá rodina. Cvičíme, jako pominutí. Přemýšlím, kde se to v nás bere, všichni maximálně motivovaní za měsíc karantény ze svými těly něco provést. Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží. Dnes tenis, Trx, jóga a dokonce i acro jóga. Dmu se pýchou. 

Muži v akci.

Sumo muže při cvičení rád a se zájmem pozoroval.

Herní plejádu rozšiřujeme o hru Žolíky.

Cejťu si osobně korunuji na krále v pečení chleba a těší mě, že jím upečené dva krajíci chleba nejsou pouze jeho osobní, ale dělí se se všemi rovným dílem.

Slibuji si využít Ctiradova pečícího umu, pozorně ho sledovat a do ČR si přivézt nově nabytý skill.

Pátý den karantény a projekt dne – Marco má 33. narozeniny (30. 03. 2020)

Ráno opět zahajujeme sdílením nových informací především z médií. Auntie B. má na celou situaci vlastní odborný názor: „Všichni (vlády, společnost) jsou prostě domotaní a nevědí co mají dělat. Tak.“

O repatriační let z Nového Zélandu je minimálně tisíc zájemců. Předvýběr je prováděn pomocí klíče, kdy podobnost s potápějící se lodí není čistě náhodná. Nejprve jdou ženy s dětmi, poté Ti, kteří mají nějaké zdravotní problémy. S D. si neděláme naděje, smiřujeme se s tím, že půjdeme ke dnu. Verča s Honzou rychle střádají plány: „Honzo nechceš mi  tedy rychle udělat dítě?“ ptá se Verča. „Tak pojď š…t,“ s první vypálí Honza. „Hodilo by se ale, aby to dítě rovnou chodilo, uměl by si to?“ „No jasně, ono z Tebe rovnou vypochoduje a bude študovaný,“ zakončuje tuto nekompromisní slovní přestřelku Honza.

Naděje získání práce, zejména dopracování se k samotnému nástupu, každým dnem drasticky klesá. Možná i z toho důvodu se naše skupina v podvečer rozhodne se navzájem obrat o nějaké ty uspořené dolary ve hře Poker. První místo s výhrou 40 NZD obsadí Marco, druhé pak s výhrou 20 NZD Kulišák. Gratulujeme.

„Jak se řekne anglicky bluffování?“ táže se s dětskou bezelstností Mirek. Jak mu to jen vysvětlit, aby se nám neurazil?

Řeší se záhada – Zmizení kuřecích paliček. Investigativní detektiv Cejťa vyšetřování bere na svá bedra: „Kdy bylo spatřeno kuře naposledy? Kdy se vynášel odpadkový koš? Podle provedeného pozorování k tomu dnes ráno nedošlo. Kosti v koši dohledány nebyly. Z toho vyvozuji, že kosti musí být zákonitě u dotyčného zloděje. Jsem si tím docela poměrně dost jistej. Poměrně. Takže nikdo neodejde z místnosti!“

Viníka se bohužel odkrýt nepodařilo a to jsme se skutečně nevzdálili z místnosti. Zmizení kuřete z trouby pro nás tedy zůstává záhadou i do dalších dní. 

Odpoledne hromadně míříme na „nákup“ do freefood (Nourished for Nil). Ve městě to vypadá, jako na divokém západě, před duelem na život a na smrt. Všude ticho, které by se dalo krájet. Nikde nikdo. Prázdné ulice, zavřené obchody. Občas zahlédnu poletující lísteček, v dálce štěkne pes a s dostatečným odstupem na sebe hledí občané s „šátky“ přes obličej, s našponovanými smysly, připraveni bojovat za svůj holý život. Opuštěná bublinková společnost.

Přizpůsobujeme se nové životní situaci a ženská část osazenstva + Cejťa šije bavlněné roušky. Někdo na stroji, někdo v ruce. Jde nám to jako po másle. Švadlenky k pohledání.

S přípravou lívancového dortu k Marcovým narozeninám jsme přišly shodou náhod na tip, co dělat, když Ti náhodou ujede ruka s jedlou sodou. Chuť přebij něčím jiným! Máš-li vanilkový extrakt, dej ho tam a pokud nezabere, nešetři skořicí. Nejsi-li uspokojen s chutí ani po tomto upgradu sáhni po medu či burákovém másle (neboj se improvizovat, surovin je mnoho). 

Šťastný oslavenec držíc si svůj narozeninový dort.

Z celé skupiny mám i pátý den karantény dobrý pocit, jsme houževnatí .

Šestý den karantény – Co je dneska vlastně za den? (31.03.2020)

Dny nám pomalu, ale jistě začínají splývat. Mění se jejich rytmus. Čas nikam nespěchá. Nevíme, kolik je hodin, co je za den ba měsíc a některým dělá problém vzpomenout si na rok, ve kterém žijí. Karanténní doba dokáže vyjevit co je a není v životě důležité, kdo je kdo a co je co.

Já už se nesnažím skrývat, že jsem somrák jídla (resp. jídlo se v mém světe neodmítá a nenechávají se zbytky za žádných okolností) a občas samoser, kdy se sama dokážu vynervovat, pak usmířit a často se sama se sebou dokážu i nejlépe zasmát. Jsem dost samostatná. 

Auntie B. je zase krásně starostlivá, když se ujišťuje: „Dostali všichni zjebáno? Dostalo se na všechny?“

Ostatním z osazenstva se ještě daří odolávat a odhalení svých skrytostí si šetří na další dny karantény. Autentičnosti, pojď mi! 

 

Sedmý den karantény – Naděje umírá poslední (01. 04. 2020)

Další den. Další debaty o aktuální situaci, další pokusy najít si práci či získat jakoukoliv finanční podporu ze státního sektoru.

Dopoledne žiješ v tom, že nemáš práci. Čeká Tě dlouhé, příjemné, produktivní „nicnedělání“, ale bez financí, což dlouhodobě nechceš. Odpoledne se dozvídáš, že je rozlučka s Janou a Cejťou, protože jim klapla práce v Gisborne. Po deseti minutách se ti donese, že je to prý i Tvá rozlučka, protože práce klapla i pro Tebe s D. A dokonce to není apríl. Paráda! Zítra odjezd.

Večer se už necháváme unést vlnou rozlučkové párty a skvěle vytvořenou a připravenou bojovkou. Vracím se do dětských let, jsem až po okraj vtažená do hry.

Někteří jsou slušně vychovaní a končí párty až za světla, pro některé párty nekončí vůbec a jedou nonstop až do Gisborne. Někteří zkrátka pojali párty skutečně nejvíc a nejdál.