Nejvíc a nejdál

Období 19. 01. – 24. 03. 2020

Bezprostředně po ukončení našeho putování trávíme pár dní ve městě Queenstown s Leonem, kde stíháme ochutnat i vyhlášený burger (doporučuji The Dawn Horn burger se slaninou) a v Cromwellu navštívit Martina.

 „Něco si přej, padá (paraglidinguje) Dominik,“ nepovedený záznam Dominikova povedeného „seskoku“ z Coronet Peak u Queenstown. 

Shledáváme, že jakákoliv doprava se nám najednou jeví jako příliš drahá, zvykli jsme si na dopravu zdarma – po svých. Zkoušíme tedy z Wellingtonu do Hasting způsob, s kterým momentálně slavíme úspěchy. Stopování. Na přesun  máme čtyři dny, tak proč to nezkusit. Stopujeme společně se Zenem (francouzským přítelem) a jde nám to jako po másle.

ZEN.

V Hastings zažívám další prazvláštní pocit, když si téměř po roce vkládám oblečení do skříněk, přihrádek, poliček. Ten neobvyklý pocit, kdy se koupu ve vaně a můžu se umýt kdykoliv se mi zachce. Klidně každý den! Ten pocit vědomí, že budu na jednom místě minimálně plánovaný měsíc a půl. Na jednom jediném místě. V jedné posteli. Po deseti měsících. Žádné freecampy, žádné veřejné záchodky, žádné hutě ani stan. Hmotný domov daleko od domova. Cítím úlevu? Jsem vděčná za znovunabytou pohodlnost?   

Zastavím se a snažím se rozklíčovat, co vlastně cítím. Napadají mě slova jako rozčarování, konečnost, cykličnost, komfort, obava.

Předstupeň návratu. Návrat, ale kam vlastně? Návrat k předchozímu „normálnímu“ způsobu života? Už je to tady? A chci se vůbec někam k něčemu vracet? Jsem zmatená.

V Hastings se každopádně nevracíme k práci s malinami. Realita přináší sběr borůvek. Teorií byl menší sad s individuálním sběrem v jednotlivě přiřazených tunelech, v reálu pracujeme v podstatě v borůvkovém korporátu, kdy počet zaměstnanců každým týdnem závratně roste. Finální počet se mohl vyšplhat i na dobrejch 600 + další zaměstnance, jakými jsou runneři, supervisoři, office atd.

Můj život se scvrkl do mikrosvěta borůvek. Vstávačka z počátku šestkrát týdně v 5:40, po snídani sednout na kolo a zdolat 6,3 km na sad, sběr nejčastěji do 15:00. Po pár dnech si uvědomuji, že mám vlastně ranní projížďku v oblibě. Vyjíždíme v podstatě za tmy a během jízdy se krásně pozvolna rozsvěcí. S přicházejícím podzimem později a později. Nízký provoz. Obloha mě překvapuje každý den. Jsem tím fascinovaná. Někdy se noci nechce odejít, občas se nebe mračí, někdy krvácí, mrholí, fouká…co den, to originál.

První týden jsem vnitřně motivovaná jet na výkon, sbírat co možná největší množství borůvek a vyšplhat se nad minimální mzdu a porazit D. Výsledek se nicméně od očekávaní maličko, malilinko liší. Dostávám napomenutí a jsem nasměrována do tzv. fialového týmu (sběrači jsou tu rozdělováni do týmů odlišených barvou, přiřazováni k určitým supervisorům). Putuji do týmu pro největší loosery, kteří si musí zopakovat zaškolování a sbírat společně se začátečníky. Já, jako největší slušňačka a poctivka pod sluncem, jsem si dovolila sbírat i ne tolik modré borůvky. Já, pečlivka jsem si po sobě jeden den nekontrolovala důkladně obsah posbíraných plodů a věnovala jsem větší pozornost konverzaci se spolupracantem Guntisem. Neuposlechla jsem mé jediné povinnosti  – sbírat borůvky MODRÉ. Ukazuje se, že ani sběr borůvek není pro každého hračkou. Sběr borůvek člověka mění. Stal se ze mě rebel. Stojím za hranicemi zákona.

Ve fialovém týmů opravdu není o co stát. Připadám si, jako bych snad nosila na hrudi šarlatové písmeno. Zavržená společností. Supervisorky odměřené. Nikdo se s nikým nebaví. Nálada pokulhává. Jsem vyslanou sondou.

V týmu strávím dva dny a zaznamenávám následující. Škatulkujeme. A to všichni, minimálně nevědomky. Je ale až neuvěřitelné, že stačí jiná barva pásky a člověk si o Tobě už vytváří předsudek a škatulkuje.

Pořád nechápu, ani v mém věku, proč se všichni tak bezmyšlenkovitě honí za výkonem, za penězi, za mocí. I na sběru borůvek je patrný jasný vzorec dnešní společnosti. Celkové chování lidí mezi řádky s borůvkami byl trestuhodný. Je patrné, že lidé se v první řadě starají sami o sebe a bohužel i značně nevybíravě. A ať se klidně staráme, musíme se ale starat tímto způsobem? Mám dojem, že každý jednotlivec se staví výš nad ostatní, přeceňuje svoji hodnotu. K vidění je to na všech úrovních. Pracovníci (sběrači) nevybíravě mezi sebou „bojují“ za každý trs borůvek, ochota vyhýbání se s vozíky mezi řádky je nepatrná, předbíhání. Umělá nadřazenost supervisorů, občas i runnerů. A mohla bych pokračovat. A to je „pouze“ sběračská práce borůvek.

Čerstvě vygradovaná panika kolem koronaviru, to pouze potvrzuje. Boje za těstoviny, roušky, toaletní papír v Austrálii? Opravdu nám v bitvě proti nemoci pomůže utřená prdel? Nechci nic zlehčovat, ale ani dramatizovat. Když Tě to uklidní, klidně si udělej zásoby potravin (třeba to nakonec bude chytrý krok, co já vím), jde mi o to, proč se chováme, tak jak se chováme. Proč musí být kolem toho takového povyku, strachu, paniky, nářku.

V Hastings se nám ale jinak bydlí  krásně. V příbytku se vystřídá celá řada lidí i zvířat (pes Samuel, štěně Sparrow a kočky Kuskus a Sumo). Nejprve tu s námi bydlel Zen, navštívil nás Martin, poté přijeli Barča s Kulišákem, následovali další Češi – Jana, Ctirad, Monča, Mirek a Dan. V Hastings jsme se viděli i s Mikusem a Tarou či Lukášem a Beátou. Takže i z pohledu jazykového a kulturního jsem se pomalu začínala cítit jako v České republice. Přednávrat.

Říká se, všechno se vším souvisí. Po přečtení knihy Proč spíme: Odhalte sílu spánku a snění, Matthew Walker, bych vypíchla podmnožinu spánek se vším souvisí. Po důkladnějším zamyšlení si uvědomuji, že určitou formou spánkové deprivace trpím už snad od gymplu, kdy jsem každé brzké ráno dojížděla do školy. Nezměnilo se to ani během studia vysoké školy, kdy jsem ponocovala z jiných důvodů a k předepsaní si vyšších dávek spánku jsem se nedokopala ani během mého pracovního, pražského období. Nekvalitní spánek mě ovlivňuje jak fyzicky, a co je horší, tak psychicky, mentálně atd.