Nejvíc a nejdál

29. 11. 2019 – 18. 01. 2020

Tak jsem si ho splnila. Můj sen ujít pěšky s krosnou na zádech dlouhou vzdálenost. Konkrétně zdolat poloviční Te Araroa trail (přejít jižní ostrov Nového Zélandu). Takový jsme měli minimálně záměr. Nyní jsem o tuto zkušenost bohatší a sen má pro mě již jasné obrysy. Na tracku jsme nakonec strávili padesát jedna dní, včetně těch odpočinkových.

Místy to bylo na dřeň.

Jako v životě, klíčem k úspěchu bylo přiblížení se k harmonii těla a duše. Mysl, potažmo psychika, byla naším přítelem, ale zároveň i největším nepřítelem. Den po dni. Tělo i duše vystaveni testování.

Tělo vedlo boj s dennodenním broděním ledových řek, pachtěním se s těžkou krosnou, se strmým stoupáním i klesáním, nerovnoměrným terénem, s mokřady, blátem, deštěm, vichrem, chladnem i horkem. Myšlenky, nás chtěly několikrát dovést na zcestí, zpochybnit důvody a  smysl našeho počínaní.

Zvládli jsme to? Odolali jsme všem svodům?

Tušila jsem, že to bude mít koule a z toho důvodu jsme si s D. dělali každý svůj individuální deník. Jakým překvapením pro nás bylo jejich závěrečné sdílení, kdy jsme se nejenom pobavili, ale také zjistili, jak každý danou chvíli, situaci vnímal jinak či si poznamenal i zcela jiné podněty prožité během dne. Krásné bylo sledovat progres, kdy nás ze začátku zajímaly spíše různé technikálie, tvrdá fakta a závěrem jsme zabředli k hlubinám našich niter a pocitů, kdy se nebojím některé pasáže označit za filozofické. 

Jako ochutnávku jsem si vypůjčila krátké video z jednoho úseku cesty, které vytvořil Leon (s Leonem jsme se náhodně seznámili v huti, kde jsme trávili Štědrý den).

 

Rozhodla jsem se Tě o to neochudit a oba deníky spojit v jeden příběh, který se skutečně stal (připravuje se). Protože celá výprava měla všechno a bylo to úplně nejvíc a nejdál.