Nejvíc a nejdál

6. – 29. 11. 2019

Naší cestu na jih začínáme paradoxně cestou na sever. Nejprve zkušeně pošéfujeme pár věcí v Aucklandu, navštívíme a odložíme přebytečné věci u Claytona v garáži a rozloučíme se s Martinem. Poté nám už nic nebrání se skutečně přesunout na jižní ostrov Nového Zélandu. Po osmi měsících na NZ je načase.

Naší krátkou zastávku na severu si ještě zasloužilo pár lokací z filmu LOTR:

• 

• 

• 

A konečně v neděli 10. 11. 2019, nočním spojem, připlouváme na jižní ostrov NZ (z Wellington Harbour přes Fitzroy Bay do města Piction, volíme o něco levnější společnost Bluebridge). Je to tady, přepište dějiny (minimálně ty naše soukromé).

„A kam pojedeme?“ ptám se D. „No ještě nevím, jsem zatím neviděl ani mapu.“ Beze spěchu začínáme maličko konkrétněji řešit, kam se vlastně na jihu vydáme. S větičkou „pojedeme na jich“ už moc nepochodíme.

Každopádně jižák nás vítá s velkou parádou. Deštivou parádou. Naše noha spočinula na pevnině až před druhou hodinou ranní, kdy se nám podařilo ukořistit místo na druhém campu, kam jsme po vylodění směřovali. Sice na jižním ostrově žije něco málo přes milión obyvatel, turistů je tu zjevně minimálně dvojnásob. Vypadá to na solidní večerní bitvičky o místa na freecampech.

Já opět prahnu po horách a lesích. Cítím silné nutkání být obklopena stromovým, zrakové smysly stimulovat výhledy z vrcholů, čichové pak všemožnými lesními silicemi a pachy, dotýkat se neobyčejných struktur vymodelovaných přírodou. A jelikož nemáme striktní plán, mé opakující se prosby jsou vyslyšeny a D. navrhuje výšlap na Mt. Arthur Summit, Kahurangi National park. Po cestě tam ještě stíháme:

• 

• 

Před samotným „výstupem“ mě Dominik neváhá informovat o časové a vzdálenostní náročnosti k dosažení vrcholu. Navigace tvrdí 8 km v délce 4 hodin. Zdejší informační ceduje se shoduje s navigací s proklamací 4 hodin. Tvářím se jako dítě štěstěny, že je mi odhad potvrzen ze dvou zdrojů. Upřímně je mi to ale buřt, za jak dlouho budu teoreticky nahoře. Jediné co chci, je co nejdříve vyrazit, zkrátka jít a už být v horách.

Z „base campu“ se dostáváme v 11:39 místního času. Na huti jsme ve 12:30 (odhadovaný čas podle informační tabule byl 13:30 – JSME RYCHLEJŠÍ). Ve 14:33 sestup dolů, místy připomínají sportovní výkon.

V cíli přichází na řadu hodnocení výsledků, rozmluva nad časovými statistikami a panuje shoda ve zbytečnosti našeho počínání. Vybavuje se mi věta z knihy The Journey (John Marsden): „But remember, speed is not everything. The slow traveler sees detail,“ s kterou se maximálně ztotožňuji. Na mysl mě také vytanuje moje teenagerovské, dospívající pokusy vést si statistiky svých běžeckých výběhů (jejich frekvence, kilometráž, rychlost) a zpětně pátrám, co vlastně bylo jejich účelem. Jak příjemné bylo osvobození ve zjištění, že o vedení statistik vůbec nejde. Jde o to si užít samotnou aktivitu. Mít radost ze samotného pohybu.

• 

• 

• 

Z důvodu vydatných dešťů nám jsou opakovaně před nosem uzavírány silnice. Časové náročnosti objížděk dosahují i několika hodin, stovek kilometrů. Občas se nám nevyhnou chuťovky v podobě průjezdu campervanem cyklostezky s mnohačetnými brody, kde není možnost otočení, zastavení. Moje prcka byla v podstatě dvě hodiny v kuse pěkně stažená. Ale projeli jsme (maminkám jsme se ale tímto zážitkem pochopitelně nechlubili :P). ↓

Dále jsme náš nízký, rychlý průlet jižním ostrovem vedli přes:

• 

• 

• 

• 

Nahoru na Mt Peel jsme se začali škrábat až ve 14:07, hezky po svačince a kávičce :)) Později už jsme nikdy nikam nevyráželi. Čas tedy řadím mezi naše rekordní.

• 

• 

Bylo mi vyhrožováno, že k večeři místo rýže s kuřecím masem dostanu výčitku, že jsem málo fotila. 🙂 Mezi námi, ta mlha mi připadala dost obdobná, ne-li stejná, na různých místech.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ač naše cestování může místy působit až idylicky i nám se občas v naší „mnohočlenné“ skupině nevyhne proměnlivost nálad, trudnomyslnost či snad hádka.

A přitom to vypadalo na tak perfektní ráno (čt 14. 11. 2019). Ranní běh společně s D. Mezi stromy prosvítá slunce. Docela si to dáváme, krásný stoupání, běžím v kuse, jsem na sebe docela i pyšná. Avšak ve vzduchu jsou už druhým, třetím dnem cítit nějaký tlaky, takže první karambol dne na sebe nenechá dlouho čekat. Přichází hned, jakmile dojíme výborné lívance přichystané D.  a zasedneme k výjezdu. Jsme rozhodnutí se v tomto dni dopravit k západnímu pobřeží, řídím já. Po minutě řízení sleduji, že jsem zezadu problikávána osobním automobilem a je mi naznačováno zastavení u krajnice. Poslušně brzdím a po chvíli mi dochází, že si zvesela drandíme s otevřenou rakví na střeše auta, a že nám z ní dokonce 3 položky vylítly na silnici. Co se dá dělat, start dne zabitej. Zamykám rakev, otáčím to a může započít hra: „Hledejte trdla, hledejte.“ Člověk by se tomu mohl i zasmát, vzít to sportovně, týmově (lidi zapomínají), ale dnešek k takovým dnům očividně nepatří. 

V kabině auta to začíná houstnout. Promluvy hledají viníka. V D. světě se musí ihned nalézt viník za cokoliv a mám dojem, že se řídí heslem – za vším hledej ženu. Navíc hrubě opomíná fakt, že není radno naštvat řidiče a v případě dvoučlenné skupiny je patrné, jakým směrem jsou nelítostné argumenty jednotlivých členů vedeny. Verdikt mluví sám za sebe. Je mi nepěkně vysvětleno, že kvůli tomu, že JÁ jsem příliš spěchala s odjezdem, D. zapomněl zavřít rakev. Já na tuto sprostou a klamavou připomínku reaguji po svém, také velmi nepěkně a netaktně.

Ve chvíli, kdy ze silnice zkompletujeme všechny vypadnuvší věci a ve svých horkých kebulích/realitách si pojmenujeme viníky následuje tichá domácnost. Naštěstí netrvá tak dlouho. Každopádně mně v hlavě běží myšlenky typu, proč pořád máme tendenci do bitev vypouštět naše ega. Často mám pocit, jako bych to snad ani nebojovala já a jen sebe samu pozorovala. Ptám se, za co a proč tak drásavě za něco tak nesmyslného bojuji. Ale v ten moment, emocionální moment, si nemůžu pomoct a ego znova a znova vysílám na frontu. Přála bych si, abychom se společně dokázali nenechat se ničím a nikým vyvést tak moc z míry. Možná si „jen“ sobě navzájem nastavujeme zrcadla. Tak či onak, konflikty jsou dobré a pomáhají nám k sebe/poznání. Je možná na čase si za ně začít děkovat. 🙂

Z D. si prostě občas ukousnu příliš velké sousto. Je jako čokoládové brownie. Tak sladkej, tak dobrej. Stejně ale jako brownie, které mi dokáže šíleně rozházet cukr v krvi až z toho zažívám glykemické šoky mi D. dokáže šíleně rozházet moje energetické nastavení a nálady, až z toho někdy zažívám šoky emocionální.

Po tomto renoncu se nám každopádně množí otázka: „Máme všechno zavřený?“ A odpovědi jsou různé, například: „Já jsem zavírala všechny dveře až na jedny.“ Na jaký? Na ty do minulosti?“ odvětí D. „Jo to je fakt, ty jsem ještě nezavřela.“

Před uskutečněním našeho plánu, mého snu zdolat po svých s krosnou na zádech delší časový a vzdálenostní  úsek, jsme se chtěli zbavit  naší materiální zátěže a s tím spojených starostí. Prodat Pukeka. K provedení město Queenstown přímo svádělo. Pro nákup/prodej auta na jižním ostrově je to jedna z nejlepších lokací.

Vystavili jsme tedy inzerát a čekali co se bude dít. Hned pár chvil po jeho zveřejnění se ozvali první zájemci. Jako první na obhlídku dorazil pan z Německa, vášnivý cyklista se zájmem o auta. Byl opravdu důkladný, pintlich. Prohlídka nám zabrala hodinu a půl, jeho otázky byly přesně zacílené. Vzal to zkrátka durch. Z fleku by se mohl ucházet o místo v autoservisu. Hned u druhých zájemců (Slovák + Čech) jsme měli ale kliku a auto od nás odkoupili.

• 

Je to vzrušující pocit. Jedna etapa končí, další začíná. Čeká nás poloviční Te Araroa trail vedoucí od nejsevernějšího srpečku NZ – Cape Reinga až po jeho nejjižnější  – město Bluff (3 000 km). My jsme se značně nepřipraveni, s narvanými krosnami, rozhodli pro jeho jižní část. 

• 

Upřímně se mi bude po životě v campervanu stýskat. Dával mi pocit svobody. Je to jeden z nejvíc a nejdál způsobů života. Učím se, že je lepší si na nic nezvykat a být ve střehu, protože vždy, když si na něco zvyknu přichází zákonitě změna. 

I to je krásou života.