Nejvíc a nejdál

Nová etapa – práce ve skleníku (24. 9. – 6. 11. 2019)

Hola hola, práce volá. Nevydrželi jsme s čekáním na uzrání plodin a naše cesta nás zavedla před skleněné dveře skleněného skleníku. 

Skleník, to je stejně věc. Téměř celá blyštivá konstrukce se skládá s průsvitného skla (kdo by to byl býval tušil:D) a když nám tu zafučí, což je na NZ na denním pořádku, mám pocit, že se skleník nad našimi hlavami musí každým okamžikem vysklít. Když tu zaprší, chystáme lavory na záchyt kapající vody. Když vysvitne na milisekundu NZ sluníčko, mám pocit, že mi sežehne kůži během pikosekundy a dýchatelný kyslík vydrží už jen pár minut. Nemusela jsem ani dlouze přemýšlet, jestli se člověk může ve skleníku spálit, jak rychle se mi dostalo odpovědi. Obdivuji stálé zaměstnance pracující v tak obrovských sklenících během letních měsíců. 

• 

• 

Naskytla se nám příležitost v rámci zaměstnání využívat kuchyň a koupelnu přímo u skleníku za pouhých 45 NZD za týden/osoba a příležitosti by se měly využívat, takže jsme si během této pracovní etapy mohli připomenout, jaké to je se po práci každodenně sprchovat a volně se pochybovat v interiéru větším než naše „ložnice“ v campervanu. Zvykalo se na to hodně rychle.

Zároveň se mi ale potvrdilo, že i znovuobjevený komfort je pouhá kulisa, která mi ke štěstí nepomůže. Proč? Bohužel/bohudík moje uvažování, myšlenky zčásti začali upadat do předchozího, šedivého nastavení. Začalo se to dít postupně a nenápadně. Uvědomila jsem si to až během čtvrtého týdne na růžích (Lepší pozdě než-li později). Nemám sebe a své myšlenky pod „kontrolou“ a slepě krmím ty negativní. Zejména pak ty o své osobě, zejména polemizuji nad situacemi, které se stali v minulosti atd. Cesta do mé duše je vskutku trnitá, detaily tu právě proto nebudu vytahovat a ani rozebírat.

Navíc si zase beru víc věci osobně a mizí můj „těžce“ vydobytý nadhled.? Nepomáhá ani fakt, že partnerský život zažívá jednu  „zkoušku“ za druhou. Nic jako dramatického, ale představ si, že trávíš většinu času (pasivně 75 %, aktivně 25 %) společně s partnerem. Pracujete spolu, pauzy trávíte spolu, po práci jste spolu a spíte spolu v autě v titěrném prostoru. A teď se dostávám k tomu co může nastat. Tím, jak spolu i pracujete má za následek to, že po práci jste podobně unavení, tudíž jeden druhého nemůžete nijak energeticky povzbudit, „vzít“ to za něho a postarat se o to, co je potřeba, jak tomu může být, když má každý svojí vlastní práci a prožil jiný den, tudíž má i jinou náladu, jinou zásobu energie, jiný vjemy apod. Samozřejmě každý pár je jiný, ale v našem případě se naše nálady násobí, takže v nejvíce náročných dnech v práci to bylo i nejvíce náročné doma. Vnitřní harmonie se mi v těchto dnech hledala hodně těžko a uchylovala jsem se k „naučenému, zažitému“ vzorci svého chování, zaprášeným pocitům, protože ty nové stále potřebují mojí vědomou pozornost, na kterou potřebuji energii.

Co jsem tím ale chtěla říci – všechno je v hlavě, a pokud chceš něco změnit (zbavit se smradu) je nutné začít od hlavy a hlavně být vytrvalý. Silný. Odolný. Dlouhodobě zaměřen na to co sis předsevzal. Uvědomila jsem si, jak strašně jednoduchý je do toho „spadnout“ znova, a že jsem vymanila a zároveň nevymanila. Jsem na cestě. Jednou je líp, podruhé je hůř. Cítím, že na sobě musím hrozně zamakat. Vizuálně si to představuji tak, že odhazuji všechny šedý, zašpiněný vrstvy a nechávám zářit to barevný jádro co v sobě ukrývám. Ale ono nechce jen tak lehce ven, vrstvy ho „chrání“ před poraněními. Libuje si v zajetí strachu.

Jinak skleník, městečko, kde jsme s Pukekem zaparkovali se nazývá PUKEKOhe. Nehraji hru se slovy, ani jsem si ledabyle nepřidala ke jménu našeho auta další slabiku, ale takhle se skutečně jmenuje městečko s 3 000 obyvateli, kde jsme se na měsíc a půl rozhodli zůstat a plenit tu záhony růží, potažmo s gerberami (někdo to udělat musel).

A teď přichází sekce bezprostředních pocitů, cca po týdnu práce ve skleníku:

Dominik: „Bolí mě záda, ruce a nohy, ale jinak se cítím lépe než třeba po kiwi prunningu. Jinak ale v pohodě, člověk je takovej unavenej, má chuť si už jen po práci sednout a šíleně mě chutná jídlo. Snad víc než normálně. Nepřetržitě a hodně jím. Je tady pěkný výhled, pěkný kytičky. Je vtipný, jak nám vysvětlují jak máme dělat i ty nejzákladnější věci. Je sranda si nechat říkat i ty věci, který jsou jasný, je to takový dost pohodlný. Zajímalo by mě, jaké má o nás Francis (majitel skleníku) mínění.“

Bára: „Snažím se mít k práci jiný přístup – snažím se to tolik nehrotit, ale pořád pracuiu v podstatě na svoje fyzický  maximum a pokouším se dělat všechno tak, jak nejlíp a nejrychleji dovedu a neflákat se, i když mi náš boss Gery opakovaně říká: “ Teď si udělej pohodičku, nikam nespěchej. Nech si nějakou energii až budeme pracovat naproti majitelovi kanceláře.“

Snad už ani nemám pocit, že by mi někde něco utíkalo (budování „kariéry“ v ČR?). Práci typu zametání beru, jako formu posilování  bicepsů a tricepsů, shrabování suchých částí růží a listí a jejich vkládání do tůček (koleček) provádím formou dřepů s rovnými zády – posilování stehen a zadečku, samotné sázení květin, kdy musím být několik hodin v kuse v předklonu považuji za senzační posilování zádových svalů, odtahování keřů růže pak za posilování celého těla. Prací ve vlhkém, zapařeném, horkém skleníku si posiluji výdrž a fyzičku obecně a poslouchání místního Aucklandského rádia mi pomáhá posilovat odolnost a trpělivosti, abych jim ho nevyrvala z elektriky.“

Sekce bezprostředních pocitů cca po měsíci:

Dominik: „Jsme utahanej.“

Bára: „Já jsme taky utahaná a díky Dominikovému otesánkovství, nepřetržitému servírování jídla a herním víkendům jsem i přes zdarma posilku ve skleníku nějaké to kilo přibrala. Nevím, co si o tom mám myslet.“ 😀

Navíc mám občas chvilkový pocit, že moje energie si vzala raneček s povidlovými buchtičkami a odchází taky někam do světa.  Ale ne jen tak obyčejně. Odchází na dobro. Odchází moje životní energie. Energie uchovávána v oblasti ledvin. Energie, kterou bych si spíš mohla pošetřit například na plození malých Barunek a Dominičků 😀 Naštěstí mám disciplínu, mám svojí jógu, svojí tygří mast a svojí pravidelnou dávku červeného vína.

Teď ale upřímně, na krátký časový úsek jsou tyhle sezónní práce parádní. Na zkoušku. Nedovedu si ale představit takhle pracovat dlouhodobě, natož například po pětatřicítce, čtyřicítce, padesátce atd. Ale kdo ví, nikdy neříkám nikdy.“

• 

• 

• 

• 

Mimo pracovní povinnosti jsme byli značně kreativní. Celé to započala jedna nevinná sobota, kdy nás po dvou a půl měsících (co jsme se neviděli) přijel navštívit Martin. S D. jsme se cítili, jakoby se nám navrátilo z cest ztracené dítě (které ani nemáme samozřejmě). Hostili jsme ho jako nějakého uctivého pána, našeho krále, naší celebritu. Bylo zajištěno jídlo, pití, dary i zábava. Naše cesty se poté opět rozdělily, ale děti jednou vždycky najdou cestu zpátky domů, takže k našemu opětovné shledání došlo po pouhém týdnu a posléze jsme se navštěvovali každý víkend a vytvářeli jsme si všelijakou zábavu.

V sobotu 27. 10. proběhl například celodenní herní  turnaj, kdy si každý vymyslel dvě hry a turnaj Tří mudrců mohl vypuknout. A že bylo o co hrát. Dominik si přál bambusovou píšťalku, Martin 27 dřevěných korálku, jako náramek a já saunu na frndu. Všechny výherní objekty jsme případně přislíbily vyrobit.

Chtěli jsme hrát třeba i o to, co se nikdy nestane. Třeba, že Ti někdo nepíchne gumy u motorky ve Vietnamu, nebo že Ti motorku nikdo neukradne.

Turnaj „překvapivě“ vyhrál Dominik. Přejme mu to. 😀 Nebo si vymýšlíme fiktivní postavy pro náš plánovaný trip po Vietnamu na skůtrech, kam míříme na cestě zpět do ČR všichni tři.

• 

• 

Mimo jiné:

• jsme hned první pátek měli párty, kde byl účasten i náš boss/vedoucí „já skoro nikdy nepiji ani nehulím“.  Samozřejmě to rozjel z nás všech nejvíc. Gery, v srdci navždy backpacker.
• D. se vyprofiloval do milovníka brouzdání mezi regály. Jak jinak si vysvětlit, že se pravidelně jezdil po práci procházet po supermarketu a občas u toho i něco nakoupil.
• jsme poprvé na Zélandu vyrazili do kina na film Joker, který nás mile překvapil.

Abych nezapomněla, našimi spolubydlícími byli Ken (Korejec) a Sam (Ir), který měl s námi i společnou pracovní náplň. Ken opustil prostory skleníku asi 14 dní před námi, Sam odcestoval do Indie za svojí irskou přítelkyní a D. poslední dva dny, kdy já jsem  ještě vypomáhala ve skleníku s dalšími činnostmi, které vykonávají stálí zaměstnanci (zastřihávání pupenů, trhání příliš rozkvetlých květů, třídění růží a jejich věšení do stroje a balení předpřipravených kytic růží) pracoval pro společnost v ČR. Takže čas byl strávený na maximum, efektivně jako blázen. Nejvíc a nejdál.

A na závěr jsem si připravila tip, jak se dostat zdarma k mug caku. Stačí před Dominikem prohodit něco ve smyslu: „Ten čas ale letí, každým dnem stárnu a zítra zas budu o něco starší.“ A D. všechny zburcuje, přesvědčí, že dotyčný tedy musí mít zítra nevyhnutelně narozeniny a připraví vlastnoručně výbornou hrníčkovou buchtičku. Nikdo sice narozeniny neměl, za to jsme se ale všichni sladce pobavili a Gery si i na výbornou pochutnal.

Takže, kdo že to má zítra narozeniny? :))