(návrat 10. 9. 2019, 13:40 místního času, popisované období od 10. – 23. 9. 2019)
Po našem příletu na NZ jsme se nejprve museli vypořádat s údržbou aktuálně našeho jediného cennějšího majetku. Pukeko přišel za dobu naší nepřítomnosti k úrazu. Auto jsme po dobu dvou měsíců zapůjčili našemu známému z kiwi picking jobu Mikusovi a bohužel to schytal kamenem do čelního skla od projíždějícího auta, které se pak v důsledku toho nakřáplo – výměna tedy byla nutná. Navíc Pukekovi prošla WOF, takže se muselo na technickou kontrolu.
A to zas bylo
V Aucklandu je hromada autoservisů a my neměli žádný tip. Kam pojedeme jsme se rozhodli na základě google hodnocení a navštívili jsme Enchanted motor car. Ti nám našli asi 6 věcí, které má Pukeko v nepořádku a je třeba je do 26 dní opravit či zcela vyměnit (například kvůli chybějícímu šroubu v sedačce, požadovali vyměnit celou sedačku nebo kvůli trochu odřenému pásu, vyměnit celý pás za stejnou cenu, za jakou byla provedena výměna čelního skla – WTF!?). To nám připadalo trochu podezřelý. Navíc po zjištění, že jiná společnost dělá výměnu pásu za polovic. „Nechtějí nás náhodou vojebat, že ne?“ uvažovali jsme.
Uchýlili jsme se k výběru další společnosti – ti přitvrdili a oznámili nám, že našemu autu technickou vůbec nemůžou udělat, že to není certifikovaný campervan, a že se jim zdá interiér celý uvolněný (bodejť by nepřipadal, když jsme kvůli možnosti dostat se do motoru, museli celý interiér odšroubovat a přestavět). Naštěstí jsme aspoň tuhle super expertízu od odborníků měli zadarmo.
S tímhle „úspěchem“ jsme šli večer pozdravit Claytona s přítelkyní a nic lepšího jsme nemohli udělat. Dozvěděli jsme se totiž, že Claytonova přítelkyně shání k autům náhradní díly a má v Aucklandu v merku celý východní rajón s autoservisy.
S nadějí lepších výsledků jsme tedy následujícího rána navštívili jeden z doporučovaných solidních servisů. A jak to dopadlo? Ani ne za hodinu nám týpek volal, že je všechno hotový. „Jak jako, že je všechno hotový? On už něco stihnul rovnou opravit?“ ptali jsme se sebe navzájem.
Odpověď přišla hned vzápětí, kdy už z dálky na nás z čelního skla zářivě svítila nálepka přidělené WOF na další rok. Výsledek nás skutečně překvapil, protože se ukázalo, že na opravu či výměnu není nic, a že maximálně za rok budou potřeba vyměnit brzdový destičky. Neskutečný, stačilo změnit servis a ušetřili jsme 1 200 NZD a spoustu času! Občas máme docela štěstí, zdá se mi. :))
Celí vysmátí jsme mohli opustit Auckland a mířit si to na freecamp v Pukekohe, kde jsme strávili večer příjemným proběhnutím podél říčky, kde už se vše jarně barvilo kvetoucími kvítky, sprchou a večer jsme prokecali na témata typu náboženství, ekologie, kam v noci odcházíme (říše snů, lucidní sny) s Matějem (kámoš z ČR) a dvěma dalšíma Češkami (náhodně potkanými na parkovišti).
Následujícího dne přišel přesun po luxusní vedlejší cestě do Oparau (co 5 km jsme si dělali pauzu a kochali se zelenými kopečky s šutry. V okolí se také točily scény z filmu Lord of the rings a na freecampu nám majitel věnoval k večeři slané koláče s mletým masem a kuřecí stehýnka. Noc byla zkrátka slastná.
Následujícího dne jsme jeli na pláž s teplými prameny (Ocean Beach Hot Springs) za městečkem Kawhia. Pláž byla úchvatná. Blyštila se jako černej drahokam (černý sopečný písek) s nafialovělým nádechem (viníkem grafit). Jednalo se o magnetickou pláž, kdy se po přiložení magnetu k písku, magnet obalil „železným“ pískem.
Další mini zastávkou byl vodopád Marokopa waterfalls a naší cílovou destinací toho dne byl Mangapohue Natural Bridge. Jeho zajímavostí je, že most přírodně vytvořený z vápence obývají celé rodiny, vesnice, města, velkoměsta, možná i aglomerace svících červů. Takže nejlépe nechat baterky doma a projít si světélkující alej pěkně po setmění.
Freecamp – Waitara. 
Následujícího dne jsme jeli konečně okouknout kiwi ptáčky do Otorohanga Kiwi house and Native Bird Park. Smířeni s tím, že jsou ve volné krajině téměř k nezastižení (aktivní jsou pouze v noci a je jich jako šafránu) jsme vzali zavděk i s jejich nepřirozeným prostředí – přírodní rezervací. Z mého pohledu jsou to dosti křehcí ptáčci – mají uzoučký zobáček, jemný peříčka, malí nožičky a nelítají. Není divu, že jsou tak ohrožení. Jediný co je na jejich těle trochu robustnější jsou jejich prdelky. Tělo mají ve tvaru hruštičky a do samiček se vejdou neskutečně velký vajíčka. Tvar v podstatě kopíruje polohu teoreticky uhnízděného vejce. Jsou to takoví skořápky na vejce. Den jsme zakončili v dalším fajn campu za 5 NZD/noc – Piopio freecamp.
Kiwi. 
Kiwi x-ray.
Ani další den jsme nezaháleli a vypravili se na prochajdu do Mangaotaki scenic reserve bushwalk, která byla sice taková průměrná a krátká, ale tady má i průměr vysokou kvalitu. 🙂 Krátkou zastávku si zasloužila i Mokau black sand beach a velkou zastávku skalnaté útvary na břehu oceánu – Three sisters a The Elephant.
Abychom si po svých došli okouknout tuhle nádheru bylo potřeba počkat na odliv. A čekání se vyplatilo, protože kvalita zážitku byla vysoko nad průměrem, na ČSFD bych se nebála dát 4 hvězdy, 87 %. Obecně na mě mají pláže kouzelnou moc, když mi dokáží v jakémkoliv rozpoložení vykouzlit úsměv na tváři. Tahle pro mě byla speciální její zvláštní atmosférou, v mokrém písku po čerstvém odlivu se odráželo nebe, vanul mírný vánek od západu, slunce přes mikinu příjemně hřálo, dobrá nálada a D. přítomen na horizontu. Prostě kouzelný.
Nicméně abychom se nepřejedli pláží, chtělo to uskutečnit změnu. Ideálně skočit z minimální nadmořské výšky do nejvyšší možné, která se nám tyčila na dohled. Této úlohy se na jedničku chopil Egmont National park se svojí nejvyšší horou Mount Taranaki (2 518 m). Samotný národní park je v podstatě prstenec, který jednak značí oficiální hranice parku a druhak přesně značí ohraničení, rozdělení mezi pastvinami a úrodnou půdou. Podle NZ patří tato oblast k nejplodnějším i díky sopečnému popelu, který je prý bohatý na živiny.
Na samotný vrchol jsme se nevyšplhali z důvodu chybějícího vybavení na sníh (cepíny apod.) a teoretický led a den strávili mírným výšlapem na Fanthams Peak, Dawson Falls.
S přibývajícím metry vrstevnic na sebe házíme další a další vrstvy oblečení a v noci se opět barikádujeme všemi okenními izolacemi, které jsou nám k dostání. Všechno má ale své výhody a v noci nám za odměnu nad hlavami svítí a jsou okem na dohled všechny hvězdy vesmíru 🙂 a chlad zahnal i sandflies.
Swing bridge, jeden z mnoha na NZ. 
Dawson Falls.
Cestu do vyšších nadmořských výšek jsme si zpříjemnili projetím města New Playmouth, navštívením přenádherných Tupare garden a vyhlídkou na Mt. Taranaki od Mangamahoe lake.
Bambusový les. 
V Tupare garden.
Víš ale jak to je. Člověk chce pořád víc a víc a my chtěli pořád výš a výš. A taky nejvíc a nejdál, že jo.
Výsledek? Konečně jsem se dočkali a dopřáli si kousek toho Mordoru. A tam už jsme se i bez vybavení nebáli vylézt horu osudu (Mt. Doom z Lord of the rings) v originálním názvu Mount Ngauruhoe. Hora je součástí tzv. Great wallku Tongariro Alpine Crossing s opravdu unikátním sopečným terénem. Cítila jsem se opět tak trochu jako na Islandu nebo jako unešený Marry s Pippinem skřety. Já jsem totiž byla neméně unesena. Výstup byl strmý, kluzký, náročný, ale Frodo to taky neměl jednoduchý. Na vrcholu se stejně na všechny příkoří rychle zapomíná, Mt. Ngauruhoe nebyl výjimkou. Tam, kde jsme blíž nebi a nebe blíž zemi to ani jinak dopadnout nemůže.
Nutno zmínit, že cestu do Mordoru jsme měli mnohem příjemnější než zmiňovaní hrdinové LOTR. Vzali jsme to přes další národní park – Whanganui National Park, který vede údolím podél řeky a po cestě jsme si udělali pár dalších zastávek.
Historický vodní mlýn. 
Vodní kolo.
Někdy jsou v přírodě k vidění zajímavé výjevy:
Z vrcholu se ale musí zase dolů, když už to výš nejde a někde v dálce práce volá…
Ještě než se ale nechám zahltit nastávající prací, zahltím Vás svými pocity skrytými za předchozím popisem cestování.
I tato forma cestování je občas náročná, stresující.? Možná se rouhám, ale není to jenom o vlastní pohodlnosti, jak by si někdo mohl myslet (vždyť ona nechodí do práce, už půl roku se fláká někde na Zélandu). Cestování je o umění se neustále přizpůsobovat. Reagovat na nekončící změny, dělat každodenní mini rozhodnutí, který v konečným důsledky zásadně ovlivňují chod celého dne/budoucnosti (to děláme všichni nejenom na cestách, ale my tu žijeme v absolutní nevědomosti z toho co bude – nemáme žádný striktní plán, kterého se držet, protože plány nám v reálu nevychází – tzv. „Plánujeme nic neplánovat“). Nevíme, kam pojedeme, kde budeme spát, kde budeme pracovat, jednoduše víme, že nic nevíme (je to ofiko). Cestování také učí tolerovat přání spolucestovatele, s kterým jsme v podstatě 24/7, nacházet koncenzus, dělat si laskavosti, nebrat si věci osobně, mít pochopení a ještě mít z toho všeho radost a mít se pořád navzájem rádi. Řešíme nový a nový situace, nečekaný problémy/poruchy.
Každopádně já nejsem zrovna z těch lidí, který se dokážou ihned naladit na novou situaci, prostředí, lidi. Potřebuji čas a někdy ten čas chybí, resp. chyběl. A teď se dostávám k velké výhodě cestování: cestování totiž tenhle čas umí dopřát. Čas jen tak být a rozjímat. Čas na to se rozhodnout skutečně podle svého vlastního vnitřního pocitu (někdy zkresleného D. názorem, přiznávám). V klidu a v tichosti se ke mně dostávají snadněji odpovědi, moje přání. Dává mi čas přemýšlet o věcech, který by mě nejspíš v životě nenapadly, na které bych „normálně“ neměla buď zmiňovaný čas nebo energii. Poznávat se.
Čím déle jsem na cestách tím začínám více vnímat posuny, které se ve mě odehrávají. Na venek zůstávám stejná, uvnitř se cítím být jiná (těžko se to popisuje. Myslím, že až přijedu, navenek budu působit stejně, nikdo (většina) nic nepozná, ale uvnitř…). Cítím se být pořád dál a víc. Jednoduše jsem se trochu víc poznala. Už nežiji s cizincem. A nakonec život je o vztazích, a hlavně o vztahu sama k sobě. Nebo ne? Snad mi tohle naladění vydrží co nejdéle.
A proč o tom píšu. Při opětovném návratu na Zéland se mi nejprve zase nechtělo přizpůsobovat. Nechtělo se mi přizpůsobovat zimě, vichru, životu v autě (v zimě) životu bez sprchy, životu na veřejných záchodcích apod., nechtělo se mi zase hned hledat práci někde na sadu a fyzicky se odrovnat. Nechtělo se mně zkrátka nic. Přiznávám se bez mučení.
Jsem zase pod tlakem z D. strany – rychle, rychle něco najít, efektivně, kvalitně…myslela jsem si. Ale asi i v D. cestování zanechává změny a trochu se „mi“ tady vyklidnil, snažíme se víc všechno řešit spolu, diskutovat o všem a tolik nepospíchat. Není to o tom, že nehledáme práci, ale netlačíme na pilu, je nám jasný, že kvůli nám po zimě ovoce dřív jak v říjnu nedozraje a dva týdny jsem si na sběr ochotni počkat. Nutno zmínit, že i přes dvouměsíční cestování jsme byli schopni část vydělaných peněz ušetřit.
I když D. je na moje poměry pořád hrozně zrychlený, až jsem z něho často nervózní (on je asi zase nervózní z mé nezrychlenosti). Sám o sobě tvrdí, že má sklony k hyperaktivitě, z 90% není schopný v klidu posedět a to jak se například vrtí i u PC je pohled pro bohy :D.
Nechuť se přizpůsobovat byla umocněna i mým pocitem po příjezdu, že Zéland je vlastně takový nemastný neslaný (i doslovně – po dvou měsících nevaření a konzumace asijských mastných a kořeněných jídel, jsme si opět začali vařit sami). Najednou tu nejsou žádný spirituální záležitosti, náboženský rituály, oslavy, žádní duchové, nadpřirozeno, žádné vzpomínání a uctívání předků. Není tu žádný chaos na silnicích, vzduch je čistý, téměř všude je uklizeno, domy jsou neponičené a stojí rovně. Ve vzduchu je cítit racionálno, pravidla, ohraničenost. Nuda?
Naštěstí stačilo vyjet z Aucklandu, dopřát sobě trochu času, naladit se na novou zemi a všechno je zase tak, jak má být.
Grounded! Why do some birds walk? | New Zealand Geographic. New Zealand Geographic [online]. Dostupné z: https://www.nzgeo.com/stories/grounded-why-do-some-birds-walk.
Size of kiwi egg compared to body : interestingasfuck. reddit: the front page of the internet [online]. Copyright © 2019. All rights reserved [cit. 23.11.2019]. Dostupné z: https://www.reddit.com/r/interestingasfuck/comments/7pvm3p/size_of_kiwi_egg_compared_to_body/.
Nejvíc a nejdál 