(13. 7. – 12. 8. 2019)



Snažím se otevřít oči, ale jde to ztěžka. Do očí se mi rve sluníčko. Mžourám. Vidím moře, písek, v dálce dvě černé siluety Kristy a Babu. Trhnu sebou. Kde to jsem? Ještě na dovče v Turecku, kde jsme byli s rodinou v roce 1997?
Vlhkost by tomu odpovídala, jako bych byla ve skleníku. Čtyřicítky ve stínu, jemný písek, obrovský vlny. Co si ale pamatuji, tak takový bordel na plážích určitě nebyl.


„Pojď za námi do vody,“ volá na mě Kristy. „Takový vlny tady v Thajsku ještě nebyly“.
„Jasný, už běžím.“ Není čas ztrácet čas přemýšlením, jak jsem se sem dostala, kde jsou rodiče. Poslušně pospíchám je ohlídat než si Kristy zase rozrazí hlavu.
Když už všechny máme ruce jako varhánky, vracíme se na lehátka a holky mě zavalují smrští otázek, na které se horkotěžko snažím odpovědět.
„Proč na toaletách nejsou toaleťáky, čím si mám jako vytřít jůlinku?“ začíná poněkud zvostra Babu.
„Protože jsou v Thajsku úzké odpadní trubky, proto tady do záchodu nepatří ani toaletní papír. Většinou mají záchod spojený přímo se sprchou a nechybí v něm ani bidet na různé způsoby, takže se můžeš po čůrání nebo kakání rovnou osprchovat. Neboj, já ti to potom ukážu,“ odpovídám a ukázky se už nemůžu dočkat. 🙂
„A proč se jim na zemi válej vonný svíčky, limonády s brčky, vajíčka a další pochutiny?“ nezahálí s otázkou Kristy.

„Jak bych Ti to jenom přiblížila. Thajci jsou velmi srdeční, společenští lidé, kteří po pracovní stránce nejsou tak ambiciózní, jako třeba v Evropě. Práce pro ně jednoduše plní funkci zdroje obživy, nejsou kariéristi. Místo toho mají silný vztah k rodině, k duchovnu.
Je pro ně také veledůležité náboženství, víra a věří na duchy. A tím se dostávám k odpovědi na Tvoji otázku. Thajci totiž věří, že duchové jsou všude kolem nás a na znak smíření jim Thajci staví jejich vlastní mini domečky (oltářky), kam je „vystěhovávají.“ Samozřejmě se o vztahy s duchy starají a pravidelně jim věnují jídlo, pití apod.

To samé platí pro domy určené k podnikání (obchody, kanceláře atd.). Věří, že bez „obětí“, které kladou často na zem před obchod (ne vždy a všichni si mohou dovolit stavět/kupovat oltáře) nebude jejich business úspěšný. S tím souvisí i otevírací/úřední doba, kdy „skuteční“ Thajci (bez západního vlivu) nemají na tvrdo určenou otevírací dobu. Každé ráno se rozhodují, zda otevřou a to na základě znamení od duchů (v každé rodině/ochodě je prý někdo, kdo s duchy umí „komunikovat“). Duchové také chrání před nepřízní počasí atd. Jinak Thajci si při pozdravu nepodávají ruku, jak to je to zvykem v západní společnosti, ale spojí dlaně. Prsty se dotýkají nosu, jako při modlitbě a mírně se pokloní hlavou.“
„A proč Thajci nepoužívají celá svá jména, ale jen pŘezdívky?“ ptá se Baru.
„Na co ses ptala Babu?“ Někdy by bodlo, kdybych jim alespoň rozuměla. Už by se mohly naučit pořádně mluvit, do tří let se bavily pouze spolu, svoji vlastní řečí a do teď (asi na památku) si ponechaly to jejich nedokonalý Ř. Možná měly chodit k logopedce o něco déle, beztak jim to v životě bude dělat jen problémy a budou s tím zažívat pěkný polízanice a trapný chvilky. Na druhou stranu, mně se to docela líbí, trochu s nadsázkou mají přízvuk říznutý francouzštinou.
„Proč po-u-ží-va-jí pŘe-zdív-ky?“ dočkala jsem se zopakování.
„Důvodem je jejich víra ve spiritualismus, věří ve zlé duchy, nadpřirozený síly, v sílu myšlenky. Celá jména nepoužívají pro jejich vlastní ochranu. Před potencionálním seslání negativní energie, emocí, situací na ně samotné jinou osobou. Představte si panenku voodooo, kterou někteří jedinci používají k ovlivnění jiné, vzdálené osoby. Když zasílatel nezná jejich pravé jméno, nemůže své špatné poslání ani seslat na konkrétní osobu, protože přání musí být absolutně adresné. Rozumíte?“
„Jo, asi jo“ vypadne z nich nepřesvědčivě.
„Hleďte, tamhle je nějaká plážová masérka. Myslíte si, že masíruje stejný způsobem, jaký jsme viděly na kurzu?“ ptá se Baru.
„Nechci se jich nějak dotknout, ale pamatujete si, co říkali na kurzu thajské masáže? Správná masáž by měla trvat minimálně 90 minut, tady nabízí pro turisty dokonce komerční masáž půlhodinovou, takže to bude asi jen nějaký slabý odvar.“
„Jo no, nemají tam ani sochu doktora Shivaga“ doplňuje mě Kristy.
To je pravda. Mě se na kurzu mj. líbil právě ten jiný přístup, než s kterým jsem se setkala na jakémkoliv jiném kurzu masáží v Evropě. Každé ráno se začínalo modlitbou k doktoru Shivagu Komarapajovi. Thajci věří, že dr. Shivago (přezdívka) vede jejich ruce při samotné masáži. Věří, že masér je pouze zprostředkovatelem Shivagova učení, jeho energie, záměrů atd. Při samotné modlitbě není dovoleno, aby chodidla směřovala čelem k dalšímu člověku (soše reprezentující člověka), takže i při modlitbě se sedí na podlaze s nohama pokrčenýma bokem. Při masáži se dbá na to, aby masér masáž vykonával pouze v dobrém rozpoložení, relaxovaný, bez spěchu. V thajské masáži jde totiž o ovlivňování toků životní energie. Masíruje se na tzv. sénách, pomyslných energetických čarách (obdoba u nás známějších meridiánů), kde se tlakem ovlivňují akupunkturní body.
Ctí se hodnoty jako je klid, pokora, respekt a pomalé tempo života. V den zkoušky se na oltářích věší kytičky, které slouží pro štěstí jak zkoušeného, tak zkoušejícího (oltář viditelný na následující fotce nad hlavami).

Úspěšné zakončení kurzu thajské masáže. 
Ženy masáže chtivé.
Zleva Dasha, Maki, Já a učitelka Rin.
Thajská masáž se dělí na masáž královskou (ta je určena pouze pro královskou rodinu – je jemná, bez použití loktů, kolen atd.) a na masáž obecnou (určenou pro všechny za použití všech známých technik thajské masáže). (Bára se učila tu královskou (základní kurz), takže teď každým dnem očekává poptávku od samotného krále). 🙂
„A co je to vlastně za pány v oranžových prostěradlech?“ ptá se Barča.

„Ty myslíš určitě ty pány, co potkáváme v ranních hodinách, viď? Tak to jsou mniši a těm prostěradlům se říkají roucha. Tito mniši se vzdali veškerého svého majetku, jsou živi pouze za almužnu, kterou získají od lidí, kteří se s nimi modlí. Mnichem se většina mužů stává jen na přechodnou dobu – alespoň tříměsíční a to ideálně v době mezi studiem a svatbou, před 20 rokem svého života. Věří, že si tím vylepší svojí karmu a v Thajsku dokonce existuje něco jako placená „mnišská dovolená“. Thajci mj. věří v převtělování a znovuzrození ve vyšší inkarnaci (pomyslný žebříček reinkarnací začíná inkarnací ve zvíře, potom následuje inkarnace ženy, pak muže, mnicha a na úplném vrcholu se dočkáme osvícení a vstupu do nirvány)“.
„Ty jo, to je zajímavý!“ odvětí Kristy.
Naštěstí se mi díky jejich otázkám začíná vybavovat, kde všude jsme tady v Thajsku byly a jak se tu cítím. Pamatuji se na moje první pocity z Thajska, kdy jsem třeba tvrdila, že všechno vypadá tak nějak líp z dálky, z odstupu než z blízka. Po přiblížení, ať se člověk podíval kamkoliv, vynikl „všudypřítomný“ nepořádek, odpadky, plíseň, koroze, pachy, zákeřný štípavý hmyz a hutná vlhkost vzduchu, jako bych byla permanentně ve skleníku. Po pár dnech si ale člověk zvykne, můj mozek se to asi rozhodl ignorovat (až teda na odpadky, které jsme se snažili průběžně sbírat). Také mi přijde, že lidé tady vědí, kde mají své místo – působí na mě vyrovnaně a svobodně . Zpětně jsem se dozvěděla, že Thajsko je v doslovném překladu „země svobodných“.
Taky se nestane, že byste tu potkali Thajce přímo na plážích se koupat nebo se opalovat, natož například jakkoliv sportovat, jako třeba běhat. Na veřejnosti také zásadně neukazují jakoukoliv intimní náklonnost, projevy zamilovanosti a vyhýbají se projevům emocí, zejména pak těm negativním.
Místa jako paláce a chrámy jsou vysoce respektované místními obyvateli kvůli jejich náboženským hodnotám. Při návštěvě oficiálních budov, paláců je povinností nosit „zdvořilé šaty,“ tzn. žádné kraťasy, žabky, tílka ani sukně nad kolena. Často Bára k zapůjčení dostávala zahalující oděv (viz. foto). Před vstupem je také žádoucí si zout obuv.


Chtěla jsem také holkám trochu rozšířit obzory a ukázat jim, jak jinak lidé na naší planetě mohou žít. Takže ode mě dostali mini přednášku na téma náboženství.
„Drtivá většina lidí v Thajsku vyznává náboženství Buddhismus (95 %), následuje islám (4 %) a 1 % tvoří náboženství ostatní. Zrovna Phuket, kde se nacházíme je z Thajska nejvíce muslimský z důvodu Malajsie, která s ním z jihu sousedí a tudíž sem proudí prvky Malajské kultury a muslimského náboženství“.
„Budhismus? A co to jako je? Něco jako křesťanství u nás v Evropě?“ chce vědět Babu.
„No kdybych vám to měla nějak vysvětlit, tak to bychom tady byly hodně dlouho holky. Myslím, že bude stačit, když budete vědět, že buddhismus je učením Buddhy (Osvícený, Probuzený) a je považován za ateistické náboženství, protože nespočívá v konzervativní teorii Boha a Duše, kterou nelze dokázané experimenty ani intuicí. Určitě jste si všimli, že na každém rohu, v každé domácnosti jsou k vidění obrázky, amulety či sošky Buddhy. Já nebudu žádná troškařka a pojedeme se kouknout k místní majestátní soše Buddhy s přiléhavým názvem Big Buddha.





„Kudy máme jít? Tady nejsou žádný chodníky,“ vypadne z Babu. „A co je to furt za lidi co potkáváme?“ táže se Týna.
„Moment, moment, hezky jedna po druhý. Jaký lidi máš na mysli?“ zmůžu se jen na proti otázku.
„Ty, který se nám pořád rvou do záběrů a mluví taky česky“.
„Jo ty myslíš ty, co jsou v jednom kuse propocený a většinou na skůtru. O nich náhodou něco málo vím, protože jsem se s nimi jednou dala do řeči. Prý se jeli do Phuketu zašít na celý měsíc a kdyby nebyli tak zvědaví, tak skvěle naplánovaný plán nic nedělat by jim snad i vyšel. Stejně jako my procestovali téměř celý Phuket (proto je v tomto případě zbytečné dokládat mapku s místy, které jsme navštívily/i – projeli jsme zkrátka celý Phuket skrz na skrz).

My „naštěstí“ bydlíme v turistické oblasti Kata beach, kde chodníky z části jsou, někde chybí. Pro hotel jsme se rozhodli/y pouze na základě krásných fotek na netu (jo až takhle natvrdlý umíme být) a to i přes to, že měl hodně rozporuplný až odstrašující recenze. Za jednu z nejlepších recenzí považuji varování před vodními tryskami ve vaně: po jejich zapnutí prý hrozí probíjení. Další recenze se pak většinou týkaly vzhledu hotelu, který odpovídal tvrzení, že byl postaven v roce 2012 a od té doby se nijak neopravoval a neudržoval.


Výhled z druhého patra našeho hotelu. 
Bylo třeba dbát zvýšené pozornosti, kudy člověk vedl své kroky.

Vana bez stropu 
Taková běžná podlaha v koupelně. 
Vysoký strop nad postelí byla oproti spaní v autě příjemná změna 🙂





Monkey Hill ve městě Phuket Town. ↓







Byli na organizovaným výletě na James Bond Islandu a udělali si dokonce i vícedenní výlet do Krabi, jak jinak než na skůtru (na něm strávili 98 % svého času a ježdění dovedli k dokonalosti, když si vozili prdele i na market 10 m od jejich ubytování). Na cestě do Krabi se hecli a i přes bolest jejich pozadí ujeli za den krásných 186 km. S nápadem půjčit si skůtra přišel D. a nutno podotknout, že nápad oba hodnotí, jako jeho nejlepší nápad ever. Zaprvé je to šíleně bavilo – provoz je tu v podstatě nekontrolovatelný, na přednosti v jízdě se nehraje, značení chybí, silnice ovládají skůtři a skůtřice, kteří se dokážou narvat do nenarvutelného, řidič tu musí být dravý a to D. splňuje bez výjimky. Nezastaví je ani déšť (mají pláštěnky) či setmění. A za druhé je to nejideálnější způsob, jak se tu pohybovat – s výstavbou chodníků si tu nelámou hlavu a procházky u čtyřproudovky vyměnili za dvojnohého oře. A tím jsem vlastně zodpověděla i Tvoji otázku Babu.“




Člověk je jen na chvíli spustil z očí a už měl díru na sedadle.








Při této konkrétní procházce jsme nevychytali odliv. ↓



















Organizovaný výlet dokáže jednoho unavit. ↓
„A proč jsou některý lidi od hlavy až k patě celý zakrytý? A proč všichni nosí na hlavě šátky? Co pod tím schovávají?“
„Na co ses to ptala Babu?“ tázavě koukám na jedno z dvojčat. Po chvíli si uvědomím, že to není Babu, která se ptala. „Ježíš promiň Kristy, copak je?“ Bože, kdyby si nebyly aspoň tak moc podobný.
„Proč jsou ženy tak moc zakrytý?“ opakuje Kristy. „To je kvůli tomu buddhismu?“ doplňuje Kristy Babu.
„Ne ne, to je zase kvůli jinému náboženství. Kvůli islámu. A proč jsou takhle moc zakrytý vím náhodou naprosto přesně. V Malajsii jsem totiž jednou navštívila chrám a pozoruhodným se pro mě stalo setkání s muslimskou průvodkyní. Hned u vchodu se mě ujala a byla velice vstřícná, upovídaná a žádala mě ať se ji zeptám na cokoliv, co mě zajímá (ohledně víry/náboženství).
Mně zajímal její osobní názor na dress code muslimských žen a jak striktní pravidla islámu podle ní vnímají mladé dívky, ženy v dnešní době (dodržování dress codu se totiž týká pouze ženského pohlaví). Těší je to, bouří se proti tomu, je to pro ně přežitý stereotyp?
Překvapivě jsme se dozvěděla že je to pro ně naprosto přirozená věc, kterou vítají. Tím, že zakrývají to, co by mělo být skryto, se vyhýbají tomu, že by byly považovány pouze za objekty touhy mužů (snaha o nastolení rovnovážného vztahu mezi pohlavími), aby s nimi bylo zacházeno jako se sexuálními objekty (islám hodnotí, jako největší devizu žen jejich potencionální krásu). Nedávají příčinu býti znásilněné, sexuálně obtěžované (zabránění ženám i mužům od hříchu), nerespektované (učí muže respektovat ženy). Ženy se reprezentují cudně a neposkvrněně.
Alách ženám dává jasný popis, jakým způsobem toho mohou docílit. Tzv. jak na to:
- Ženy by měly nosit mimo domov šat, který pokrývá celé jejich tělo a odkrývat se pouze svému manželovi, otci, synovi apod. (pouze mužům z rodiny nebo dětem, které ještě „nevědí“ o intimních částech žen). V ideálním případě požaduje zakrytí hlavy, krku, obličeje (obličej je považován za nejdůležitější prvek ženiny krásy), celého těla vč. rukou a dlaní, kotníků a chodidel až po konečky prstů.
- Šat by měl být prostý a nedekorativní. Ženy by také mj. neměly používat make-up.
- Šat bez textury a zásadně neprůhledný. Ženy by se neměly oblékat tak, aby vypadaly neoblečeně, naze. Tím doslova vybízí muže k fyzickému aktu. Neměl by ani obepínat jejich těla a zvýrazňovat tak jejich křivky.
- Měly by nosit neparfemovaný oděv. Na veřejnosti by žena na sebe neměla upozorňovat ani parfémem, jakoukoliv vůní.
- Oděv by neměl by připomínat mužské oblečení (ani muži by neměli nosit oblečení připomínající ženský oděv).
- Šat by neměl připomínat oděv nevěřících. Islámské ženy by neměly být otrokyněmi, nejen západního oděvního diktátu, neměly by napodobovat žádný styl.
- Oděv by neměl by být výstřední či okázalý – ženy by neměly dávat oděvem najevo jejich sociální, majetkové postavení (připomíná mi to plnění stejné funkce, jako v případě školních uniforem).
Islám dále zakazuje paruky, tetování, nedovoluje extrémní zkracování či vyholování vlasů. Nedoporučuje nošení bot na podpatku. Má pravidla i o délce nehtů, zastřihávání kníru, pubického ochlupení, holení podpaží – vše by mělo být upraveno minimálně jednou za 40 dní (aby muži nepřipomínali zvířata nebo nevěřící).
Mluví dokonce o ideálním ženiným chování na veřejnosti, kdy by měla na „cizí“ muže mluvit nevlídně, ne mile, měla by umět držet své emoce na uzdě.
Pokud žena ukazuje svoji krásu na veřejnosti – udržuje s muži oční kontakt, směje se na ně atd., muži se mohou cítit býti sváděni pouze ženiným zjevem a chybně si její vzhled a chování vyložit (muži to mohou chápat jako povolení v podstatě k čemukoliv).
V případě dívek (dětí), které ještě neprošly pubertou je na jejich opatrovnících, kdy je naučí praktikovat nastolená pravidla (čím dříve, tím lépe). U dětí se dodržování nevyžaduje, avšak u modlení by i dívka měla mít zakrytou hlavu.
Muži a ženy by měli začít s intimním stykem až po oficiálním sňatku, oba by měli být věřící.
Jako největší výhodu průvodkyně zmínila, že se tímto ženy pro své muže stávají tajemnějšími a neokoukají se jim.“
„Aha a nepřijdou vám většinou takový tlusťoučký?“ prohodí Kristy.
„Mám takový pocit, že (minimálně tady a možná v Indii) starší muslimské ženy, maminky dětí, zanevřely na cvičení či lehčí stravu a libují si v rozložitějších tělesných proporcích. Ať už jsou vysportované nebo obézní v předepsaném „rouchu“ postava vypadá totožně, tak nač ta snaha. Asi.“ Troufla jsem si holkám sdělit svůj subjektivní odhad.
„Ty hele Terez, ty mluvíš jako kniha. Po kom to máš? Kde jsi k tomu přišla?“ rýpla si Barča.
Co já jsem komu udělala, dvojčata na krku. Nikdo mi tady ani doma nerozumí, jsem na všechno sama. Ale nejsem srágora, jsem kozoroh ze jo.:) Až budu velká, tak jestli někdy budu mít děti, tak se musí narodit jedině jako kozoroh!


Zejména na night marketech bylo na výběr z nespočetně různých jídel na špejli. Vše navíc stálo pár korun, takže večeře za hubičku. Nejčastěji se na špejli prodává tofu, rybí koule, různé druhy masa, krabí tyčinky, houbičky, mořské plody, zelenina atd.








„Holky, na co dneska máte chuť? Co takhle si dát stilenek nějakého lokálního ovoce? Chcete dragon fruit? Snakefruit nebo si zase zajedem do Pad Thai shopu na Pad Thai?“ (= smažené nudle s masem nebo bez, posypané oříšky a zakápnuté limetkou, kdy dochucení/chilli záleží na konkrétní chuti strávníka. V našem nejoblíbenějším bistru (Pad Thai shop), kde jsme po jeho objevení byli i dvakrát denně, přidávali do pokrmu čerstvé klíčky, bylinky. Jejich Pad Thai jsme střídali s delikatesním krabem s rýží).

„Všechno chceme!“ křičí jednohlasně.
„Nj, že se vůbec ptám, vy jste takový dvě malý kyseliny, sníte co najdete a ještě soutěžíte, která toho sní víc“ odpovídám. Kdyby jen tušily, že v pubertě naopak budou soutěžit, která toho sní méně. A vůbec, pořád budou spolu soutěžit.
„Ok, dáme si každá trochu durianu, protože mám takový tušení, že se nám po něm z ovoce bude stýskat nejvíce.“

Dragon fruit. 
Král ovoce – DURIAN. 
Vnitřnosti pana Duriana.


Sladké překvapení (mango sticky rise) v banánovém listu. 
Salák

Jackfruit 
Longan 
Guava

Mangosteen – královna ovoce. 
Rambutan 
Rose-Apple si místňáci namáčí do mixu soli, cukru a chilli.

Star-fruit-Karambola

I takhle může vypadat snídaně…čaj s kokosovým mlékem s místními sladkými pochutinami. 
Dominikova nejoblíbenější sladkost – smažená sladká koule s fazolovou hmotou uvnitř.
„Ale pak už honem spát. Jedeme se přece zítra ráno mrknout na východ slunce nebo ne?“ Jen doufám, že neskončíme jako ty dvě upocený ostudy, co jeli na východ slunce na pláž, která byla na západě, takže východ slunce neměli šanci vidět.

„Teri, a povíš nám nějakou pohádku před spaním?“ žadoní Kristýnka.
„No jasan. Budu vám vyprávět pohádku o současné Thajské královské rodině, protože Thajci život královské rodiny dost prožívají a silně se jich dotýká.
Bylo nebylo, za nepočítaně oceány a nespočetně horami leží země, kde v čele státu stojí král (stejně jako například v Anglii, kde mají včela svoji královnu Alžbětu, je i Thajsko konstituční monarchií). Thajsku do roku 2016 vládl moudrý král Ráma IX (Pchúmipchon Adundét), který hrál důležitou roli ve formování státu (vládl dlouhých 70 let). Za dobu kralování si u svých poddaných získal respekt a úctu a to i díky jeho spořádanému osobnímu životu, který svůj život strávil po boku jedné ženy, královny Sirikit. Novým králem se stal jeho jediný syn Maha Vajiralongkorn (Rama X), který si na rozdíl od otce nevydobyl dobrou pověst. O to větší smutek po smrti Rámy IX zavládl zemí.
Nový král nedbá názoru thajských občanů a naplno žije život pártykrále, playboye, záletníka/sukničkáře. Je otcem sedmi přiznaných dětí a mluví se o neurčitém počtu levobočků. Již jako korunní princ provozoval ilegální kasina a nevěstince a prý několikrát vytuneloval státní loterii. Nepohodlné oponenty a kritické novináře zavírá do „hladomoren“ (věznic) a pomocí cenzury zabraňuje šíření negativních informací o své osobě.

Aneb, jak je občas alkohol a chtíč po milenkách silnější než státní návštěva Německa.

Pro Thajské občany je velmi důležitá sebeprezentace, dbají o svůj vzhled a pro krásný vzhled jsou ochotni odpustit i špatnou pověst. Toto pravidlo například uplatňují v případě nové královny, o které veřejnost či média téměř nic neví. Kde se vzala, tu se vzala bývalá letuška thajských aerolini Suthida. A musela to být láska na první pohled, protože se právě v letadle i seznámili. Již po roce se letuška stala součástí královské ochranky a mohla tak být neustále v přítomnosti korunního prince aniž by budila podezření. Nakonec se stala zástupkyní velitele ochranky a získala hodnost generál i několik královských řádů. A ptáte se, jaký mají na ni Thajci názor? Zobecním názor učitelky Rin a pokusím se ji teď a tady parafrázovat. Co si pamatuju, tak ji zhodnotila slovy? „Moc nevím, co si mám o ní myslet, skoro nic o ní nevíme. Je ale aspoň docela pěkná.“
Nad jejich láskou se nicméně stahují mračna, protože již dva měsíce po královské svatbě král oficiálně přiznal, že udržuje mimomanželský vztah a z jeho z mnoha milenek a Mahá udělal oficiální konkubínou. A jestli žijí šťastně až do smrti můžeme sledovat v médiích.
Temno. Tma. Budím se a celá zpocená otevírám v šoku oči. Koukám na svoje čtyři stěny svého podkrovního pokojíčku, vidím plakáty kapely Backstreet boys, Legolase z Pána prstenů a mnoho dalších. Po chvíli mi dochází, že jsem doma v České Třebové. Za závěsem slyším „dupot kopyt“. „No jo, to si zas ségry hrají na Bleska a Blesinku.“ Tak to byl jen sen? Docela zvláštní, já sama s dvojčaty v Thajsku. A co jsem jim to tam napovídala o historii a náboženství? Byla to vůbec všechno pravda? Půjdu si to radši ze zvědavosti ověřit na náš „vysokorychlostní telefonní internet“ a k tomu si pustím Meteoru od Linkin Park.
Věnováno mým sestrám. Vy dvě jste byly, jste a vždy budete nejvíc a nejdál.

Příběh smyšlený, postavy reálné. Poskládáno ze vzpomínek a prožitků D. & B. v Thajsku.
- Mapy.cz. Mapy.cz [online]. Dostupné z: https://mapy.cz
- G.cz – Internetový magazín bez zábran [online]. Dostupné z: https://g.cz/9-duvodu-proc-thajsky-partykral-neni-tak-uplne-obycejny-monarcha/#
- Everything You Need to Know About Buddhism in Thailand. Local Inspiration From Around The World | Culture Trip [online]. Copyright © sasint [cit. 08.10.2019]. Dostupné z: https://theculturetrip.com/asia/thailand/articles/everything-you-need-to-know-about-buddhism-in-thailand/





