Nejvíc a nejdál

Úvaha, která v sobě nese spoustu myšlenek. Úvaha, která se pídí po odpovědích, ale daří se jí klást si spíše otázky. Úvaha, kde na jedné straně stojí naučené zvyklosti/poslušně vychované jednání a minulost, a na straně druhé stojí svobodné, smysluplné a neohrožené žití, Tvé vnitřní štěstí.

Občas se mě někdo zeptá: „ A jsi teď šťastná, šťastnější?“ Minimálně tuhle otázku slyším častěji tady než v ČR. Co to ale vůbec znamená být šťastný? Co to pro tazatele znamená? Jak by štěstí definoval? Vždyť je to náročná, osobní až filozofická otázka. Sluší se na ní odpovědět jedním slovem? A může jedno slovo obsáhnout to, co člověk cítí a jak se cítí?

Samozřejmě bych to nemusela dlouze analyzovat a prostě říct: „Jsem šťastná, mám se dobře,“ ale to bych nebyla já. A navíc, je to pravda? Je to upřímný?  Postihuje to můj obecný celkový pocit? A proč si lidi myslí, že když člověk odcestuje, musí být zákonitě šťastnější? Copak nemůže být šťastnější i doma, tzv. „sedící na prdeli?“

Teď napíšu hrozný klišé, ale musí to být – štěstí máš v sobě.

Žijeme ve světě návodů, postupů s přežvýkanými informacemi. Všichni kolem vědí, jak žít „správný“ život. Jak má vypadat ideální vztah, jak má vypadat ideální postava, jak se správně stravovat, jaký povolání je na úrovni, jaké názory jsou teď in, jak být šťastný (happyvibes a bla bla bla). Bože, to jenom já jsem z toho tak unavená? Z každodenního servírování a tupého následování trendů ve společnosti? Proč to vůbec posloucháme? Proč se tím vůbec řídíme?  Nevychovala z nás společnost náhodou příliš poslušné jedince?

Nebylo by třeba lepší se pro jednou kriticky zamyslet a dát na svoji intuici? Na sebe? Každý sám moc dobře ví, v jakém vztahu je spokojen, v jakém těle se cítí sebevědomě a zdravě, po jakém jídle se cítí dobře, co ho v životě baví a každý má snad svůj vlastní názor. Copak chceme být všichni stejní? Pochybuji.

Naopak mám zároveň i pocit, že sílí další extrém a to potřeba se co nejvíce odlišovat. Být jiný, extra zajímavý, dělat crazy věci, vidět místa, kde ještě nikdy nikdo nebyl. Často se sama sebe ptám, opravdu to všichni Ti lidé chtějí? Je to jejich rozhodnutí? Skutečně to dělají pro sebe, kvůli sobě? Nebo chtějí fotku na instagram? Zapůsobit na ostatní?

Prostě se moc snažíme někým být. Přitom nám uniká, že už jsme. Zdá se mi to všechno příliš urputné. Příliš se snažíme, příliš tlačíme na pilu.

Stačilo by, aby byl každý sám sebou a to by bylo najednou originálů.

Taky mám pocit, že prostředí, ve kterém se nacházím/e je pouhá kulisa. Kulisa, která štěstí může ovlivnit (pravděpodobně pouze krátkodobě), ale taky vůbec nemusí. Samozřejmě neberu v úvahu situaci, když si v nebezpečí, prožíváš Ty nebo Ti, které máš rád nějaké příkoří nebo životu ohrožující situace. To asi opravdu šťastný nebudeš, ale jinak můžeš být šťastný kdekoliv, kdykoliv, v podstatě v jednom kuse. Tak jakoby vnitřně. Každopádně je to taky o okamžicích štěstí a těch je díky cestování asi víc.  Je to tím ale podmíněno?

(Někoho dokonce dokáže ovlivnit i „špatný“ počasí, jako je třeba déšť. Moc řeší kulisu, příliš se jí nechává ovlivňovat. Myslím si, že nejlepším řešením je nebýt vůbec ovlivnitelný vnějšími neovlivnitelnými záležitostmi, názory lidí ať už pozitivními či negativními atd. Nebrat si zkrátka věci osobně. Štěstí mít všude s sebou, v sobě.)

V co věřím a co pozoruji je, že se mi postupně pozměňuje vnitřní nastavení a obecná hladina štěstí se snad i zvyšuje. Minimálně už teď se vnitřně cítím barevnější a všechno víc prožívám. I z pláče může mít člověk radost ve smyslu cítit se živý, probuzený.

Za dobu co žiji na NZ jsem se dokázala trochu zklidnit. Klid, ten já mám ráda (možná byste to čekali od mnohem staršího člověka, ale já mluvím o tom vnitřním klidu, který můžu zažívat i na hudebním festivalu, kdy vám vnitřnosti poskakují v rytmu hudby).

Jenom občas pořád řeším kraviny, v sobě.  To, jak jsem uvažovala a žila nezmizí jenom tím, že vycestuji. Fakt, že jsem odjela mi poskytl příležitost se vymanit ze zajetého stereotypu a začít okolí a hlavně sebe vnímat trochu jinak. Můžeš toho ale dosáhnout kdekoliv. Zdá se mi ale, že cestování to dokáže urychlit, protože Ti poskytuje každodenně nové podněty, které Ti ukazují novou perspektivu na věc a umožňují Ti tím získat nadhled atd.

Z Prahy si pamatuji pocit věčného spěchu, šedivost. Občas jsem neměla kapacitu ani vnímat co se všechno kolem mě děje, kapacitu zpracovat všechny podněty. Vnitřně jsem byla dost unavená, vycucaná, nervózní. Neustále se někam spěchalo. Ale kam? Proč? A koho to baví? Proč si dobrovolně vytváříme tyhle životy? Tuhle společnost? Vždyť my tvoříme společnost. Proč radši nezpomalíme a nejsme na sebe milejší? Proč se nezajímáme o druhé? Proč žijeme ve svých ulitách? Proč nevěnujeme více pozornosti vztahům? Proč jsou peníze a moc až na prvním místě? Proč zavíráme oči před nástrahami kapitalismu a konzumu? To už jsme opravdu tak zpohodlněli? Nebo máme strach? Permanentně?

Nejsmutnější na tom celém kolotoči je, že přes spěch si často ani neuvědomíme, že jsme vlastně šťastní. Je to jako když někoho ztratíš a až zpětně si uvědomíš, jak moc pro Tebe znamenal, jak Ti s ní/m bylo dobře, jak moc Ti chybí apod. Přes samotné spěchání si nejsme schopni často okamžiky štěstí uvědomit v přítomnosti, ale až zpětně, když se šťastný okamžik přesunul do kategorie vzpomínka.

Doufám, že jsem Ti poskytla dostačující odpověď na otázku, jak se mám. Příště snad bude stačit: „mám se dobře, mám se nejvíc a nejdál.“  😀