Nejvíc a nejdál

(19. 5. – 7. 7. 2019)

Po krátké dovče na Fiji se naší další destinací mělo stát město Te Puke – Kiwifruit Capital of the World, kam jsme si to štrádovali přes mini výlet v oblasti Coromandel (o tom více někdy příště).

A můj první dojem z městečka? Nevím, jestli to bylo tím zasmušilým podvečerem, ale nějak mi z něho bylo smutno. Když ale o době strávené v Te Puke přemýšlím zpětně, uvědomuji si, že mě toho vlastně dost naučila a pár věcí jsem si stihla uvědomit/zjistit.

A co že jsem se to naučila?

Tak třeba uplést ponožku, čepici, zahrát první akordy na kytaru, vždy mít zavázané tkaničky (poté, co jsem upadla na chodník, jelikož se mi podařilo zakopnout o své vlastní tkaničky). Podařilo se mi neřešit zimu v noci v autě, neřešit zimu vůbec a mít opravdovou radost z deště (v dešti se totiž nepracovalo). Zjistila jsem, že když je mi zima, nejlepší si je jít zaběhat nebo si dát pořádně ostrou večeři. Zjistili jsme, že výborné (vč. nutričních hodnot) leč opomíjené maso, je maso kozí. Taky jsem se naučila mýt si hlavu na záchodcích v umyvadle, bydlet na parkovištích a nepropadat u toho naprostému zmaru a sebelítosti. 😀

• 

• 

Ale nejvíc jsem se toho naučila sama o sobě a trochu taky o Dominikovi – zjistila jsem, že moje tělo všechno nezvládne, resp. že ani není potřeba za každou cenu vždycky všechno zvládnout a do věcí se nutit. Mám pocit, že cestování je spíše o poznávání sebe sama než o poznávání nových míst, lidí, zvyklostí atd.

Ale popořadě. Jak k tomuto uvědomění došlo.

V neděli 19. 5. 2019 jsme dorazili do Te Puke s tím, že jsme netušili kdy, kde, proč a s kým budeme pracovat. Avízo, že tady práce je jsme měli od našich českých známých na NZ.

V pondělí 20. 5. D. uskutečnil kolem osmé ráno hovor na první pracovní inzerát a v deset hodin dopoledne, po podepsání smlouvy, nám už bylo vysvětlováno, jak se správně trhá kiwi.

Měli jsme štěstí na kontraktora (jménem Happy = Harpreet) i skupinu sběračů, ke kterým jsme byli přiřazeni. Byla to vskutku různorodá skvadra osob povětšinou mužského pohlaví. Nejlépe sbírali Francouzi, jeden připomínající herce Jamese Franca, taky Litevčan Mikus, Ind (manžel supervizorky),  Dominik (samozřejmě), já s Britkou a Estonec. Horší to  bylo se sluníčkovým Nigerijcem a ulejvajícími se Němci.

Největší pickerskou ostudou byl Němec na fotografii oblečený celý v šedém. Ten s kapucí na hlavě, stojící osmý zleva, chceš-li čtvrtý zprava, nebo taky ten zleva hned od Němce dbajícího rad své matky („hlavně si do práce oblíkej svítivé oblečení, ve kterém budeš vidět. Dej si pozor na NZ sluníčko – nos na hlavě nonstop extrémně slušivý čepeček, maž se opalovacím krémem s vysokým ochranným faktorem a po práci mi koukej vždycky zavolat“). Nechci jim křivdit a generalizovat, ale oni jediní si vybírali jaké kiwi, kde sbírat – povětšinou vybírali pouze středy tunelů, kde byla jejich nejlepší dostupnost a kde rostli kiwi nejideálnější. Na ostatních pak bylo „šplhat“ se do vrcholků keřů, s námahou lovit zašprajcnuté kiwi mezi větvemi, vybírat pidi kiwi apod. (jako trošku to tady dramatizuju :))

Již zmíněná pickerská „hvězda“ Lukas, trhala stylem: budu používat pouze jednu ruku a kiwi budu zlehounka pokládat do brašny (bag), co deset vteřin to jedna kiwi. Navíc nám všem vytřel zrak, když se mu povedl neproveditelný, mistrovský kousek, a totiž netrefit se s plnou brašnou kiwi do přistavených beden (bin), které pak odváží traktůrek, ale vysypat je hned vedle beden – a to rovnou dvakrát! DVAKRÁT! Nutno zmínit, že kiwi, které se dotklo země se nesmělo použít k další distribuci a počet kiwi ležící po „trhačské akci“ na zemi bylo kontrolováno supervizorkou i majiteli, takže vytvořené hromádky kiwi na zemi neházely na celou skupinu moc dobrý dojem.

Jako tým jsme ale podávali opravdu nadprůměrné výkony a za den jsme si byli schopni vydělat i  250 NZD (placeni jsme nebyli od hodiny, ale za nasbírané kolektivní množství, takže jsme se snažili být co nejrychlejší a zároveň dbát na korektní sběr a trhat kiwi bez stopek a do tašek je neházet, ale pokládat). A i když nás postupně bolelo celé tělo (za krkem z celodenního čučení do větví, záda, bedra, ramena, každičký prst na ruce a hlavně KARPÁLY, díky příslibu budoucího příjmu ze sběru jsme zatnuli zuby a sbírali, jako by nám někdo držel hlaveň u hlav. A nakonec nás to i celkem bavilo. Dominika to bavilo bez slovíčka celkem.

Nicméně k závěru nás už karpální tunely doslova nenechaly spát. Buzení v noci s tím, že necítíš prsty ani dlaně a postupně celé ruce, nebo naopak pocit, že Ti hoří nebo mravenčí končetina? To člověku dokáže znepříjemnit noc. 🙂 Ale i na tohle se dá zvyknout a večerní popracovní jóga nám poskytovala alespoň částečnou úlevu. 

Takže po úspěšném konci sezóny sběru kiwi,  jsme řekli ANO, BUDE LÍP a zůstali i nadále v Te Puke s vidinou další práce na kiwi sadě. Tentokrát jsme řekli ano PRUNINGu a TIE DOWNu.

Před další prací jsme měli týdenní deštivou pauzu  a snažili se dát trochu dohromady, nicméně hned po prvním dni, jsme tušila, že to možná nedám, že moje bolavý ruce ještě nejsou ready.

Nejprve se dělal pruning, tzv. absolutní (tak jsem si ho aspoň pojmenovala). Nůžkami se vystříhávali všechny větvě, všechny jejich tloušťky (kromě kmenů) a přestříhané větvě se poté shazovali na zem. Naštěstí jsem pracovala ve dvojici s D., který stříhal ty nejtlustější větvě a já se měla starat o prostředek tunelů s větvemi tenčími. Po třech dnech jsem to ale vzdala a zůstala doma. Dominik se ovšem hned během následujícího dne, kdy se hecoval s Martinem, kdo zvládne udělat více bayů totálně zrušil  a další den jsem měla o společnost v autě postaráno.

Každopádně podal kulervoucí výkon a za den mé absence vydělal skoro tolik, kolik bychom bývali vydělali dohromady.

I tento typ pruningu byl téměř u konce a za pár dní jsme začali s pruningem a tie downem organického sadu (tentokrát ve třech – Já + D. + Martin). U této práce jsme už museli zapojit i mozkové závity a na minimální mzdu jsme si díky naší „rychlosti“ dokázali sáhnout až den třetí. :))

Poté jsme si ještě na závěr, po tři dny, zkusili už pouze ve dvou pruning a tie down neorganického kiwi, který měl zase trochu jiný charakter.

Práce sama o sobě už nebyla tak fyzicky náročná, ale díky předchozímu sběru a total pruningu to pro mě nebylo moc snadné (pobolívání neustupovalo, pouze měnilo svoji podobu). Náročnou se pak ale stala zejména v mé hlavě a z práce jsem už neměla takovou radost.

Supervizorka naší práci zhodnotila slovy “ it was not bad job 😀 a myslím, že tak i perfektně vystihla moje celkové pocity z kiwi etapy.

Naučila jsem si ale přiznat, že minimálně fyzicky nedokážu zvládnout to co kluci, a že není potřeba se kvůli tomu cítit špatně. Nevím, komu se vlastně pořád snažím něco dokazovat, navíc ještě takhle špatně a tímto způsobem. Jsem prostě žena, která se snad už naučí žít více v souladu se svými měsíčními cyklickými potřebami (vyvarovala bych se pak řešení případných splínů či disbalancí psychického rázu a Dominik by mě pak nemusel „chápavě“ uklidňovat větou: „nechovej se už jako blbka“…).

Spočítali jsme, že každý v týmu si za pickerský období na sebe naložil (sesbíral, odnesl v brašně do binu) 47 tun kiwi. Tomu už říkám pěkná hromádka.

Pomalu a jistě je mi vyvracen silný pozitivní stereotyp, který mám/e vůči NZ, minimálně v oblasti zemědělství, péče o přírodu. I tady je běžné masivní chemické sprejování nejen plodů kiwi a dalšího ovoce (viz maliny), ale třeba i používání chemie v parcích místo sekání trávníků (tráva samovolně přestane růst a tzv. sleze).  Společnost si to už prostě takhle nastavila, snažíme se uživit co nejvíce krků, všude na planetě chceme mít všechno, nepřetržitě a v konstantní podobě, zisk a moc až na prvním místě. Lidi lidem…

Na jedné naší procházce jsme také objevili asi tři mrtvé ovce v prapodivných polohách. Do dnes s jistotou nevím co jejich úmrtí způsobilo, pseudoteorií jsme ale vytvořili celou řadu.

Ale nebylo to jenom náročný a jenom o práci. Příjemný byly strávený chvíle na plážích ve městě Papamoa, hráli jsme discogolf, snažila jsem se s klukama uhrát, pod přezdívkou Světluš, pár štychů v mariáši, hráli jsme na klavír, deštivé dny strávili po knihovnách, párkrát byli v sauně, ve sprše (časy se mění – horkou sprchu teď už beru jako velkou, slastnou událost). Udělali jsme si výlet na Kaiate falls, Mount Maunganui, dny jsme otvírali v kavárně Marigold Café a dozvěděla jsem se taky úžasnou zprávu z ČR, která se hned  musela oslavit jídlem a pitím.