9. – 16. 5. 2019
Před návštěvou Fiji jsem netušila s kolika poprvé se tady potkám.
Poprvé mě po příletu na letiště vítala živá místní folklórní hudba. Nicméně přes moje klasické absolutní se odevzdání hudbě mi unikla herečka, která ztvárnila roli Sansy v seriálu Hry o trůny, a která podle všech dostupných a ověřených informací (sdělil mi je Dominik) s námi dokonce letěla a stála hned před námi. Fakt, že jsem si ji nevšimla mi začalo vadit až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že s muzikanty se na Fiji budeme potkávat úplně běžně (hráli nám na přivítání i loučení v hotelu, k večeři, k vínu, k pivu…příjemný to bylo) – nicméně Sansu na dosah ruky mít už asi nikdy nebudu. Naštěstí nejsem skalní fanda Her o trůny, takže vlastně o nic nejde, vytvořila jsem tady zbytečný drama a protáhla článek o zbytečný odstavec.
Poprvé jsem se cítila býti cizinkou v cizí zemi. Na první pohled je znát, že ani já ani můj drahý D. nejsme Fijian/ka a místní obyvatelé tu mají zkrátka početní převahu. Navíc, abychom se co nejlépe aklimatizovali a poznali novou zemi, pro transport jsme si vybrali místní městkou dopravu. A to byla fakt jízda.
Fiji nezamaskuje, že patří k chudším zemím, autobus byl toho důkazem a řidič se s cestujícími vůbec nemazal, tempo nasadil vražedné a se zavíráním dveří se neobtěžoval (zázrak, že se v těch zatáčkách někdo nevykutálel ven). Na silnicích platí přednost silnějšího a většího, takže autobusáci mohou v podstatě cokoliv :D. V autobusu mě kromě zvědavě koukajících „černoušků“ překvapil systém upozornění na výstup – stačilo zatáhnout za šňůrku, která lemovala obě strany nad okny autobusu (to mi přišlo krásně zpátečnický). Navíc s oficiálními zastávkami si tady nelámou hlavu, nastupuje se a vystupuje kdekoliv (to neplatí pro dálkové spoje) na znamení. Nicméně tu neexistuje nic, jako rezervační systém, takže se nám jednou stalo, že jsme se narvali až do autobusu třetího v řadě (po dvou hodinách čekání) – ale vyplatilo se, měli jsme namířeno na pláž Natadalu.
Poprvé jsme řešili zapeklitou situaci s ubytováním, jelikož adresa našeho bydliště nebyla na mapě a jako bonus na ulicích chybí označení ulic včetně čísel popisných. Naštěstí si D. pamatoval přibližnou polohu, která byla zaznamenána na Airbnb a zachránili nás dva čínští chlapci hrající si za plotem (slečna hostitelka měla být totiž Číňanka). Slovo dalo slovo a byli jsme odkázání do holopokoje, kde jsme čekali na slečnu hostitelku.
Poprvé jsem zažila něco na způsob stopování, tzv. pseudostopování. Lidé nám sami od sebe zastavovali, ptali se, kam máme namířeno a ochotně nás několikrát svezli tam, kam jsme potřebovali, dokonce poskytli lítačku do autobusu, do kterého nás řidič nechtěl bez jejího vlastnění pustit.
Poprvé jsem se „koupala“ v mud pool. Mylně jsem se domnívala, že se naložíme do bláta, ve kterém se budeme rochnit a možná dojde k sexy zápasům 😀 Nic takového se ale nekonalo. Šlo o to se na začátku cyklu (postup nám byl důkladně vštěpován do hlav, zejména pak část se střídáním bazénů s různou teplotou – nejprve je prý důležité vykoupat se v bazénu s číslem 1, pak s číslem 2, pak neudělat chybu a jít do bazénu s číslem 3 … myslím, že tušíš, kam jsme se měli jít vykoupat poté).
Prozkoumali jsme Garden of Sleeping Giant (botanickou zahradu). ↓
Nejsme nějak moc modří? 😀
Poprvé jsme vyzkoušeli tradiční nápoj kava. Název nápadně podobný kávě, nicméně efekt zcela jiný. Nápoj se doporučuje pít například před spaním, jelikož má sedativní účinky a cítíte se po něm trochu, jako po požití alkoholu a tak zvláštně po něm mravenčí jazyk. Nápoj se pije rituálně, tzv. na ex, studený, barvou připomínající špinavou louži, ale chuť má zajímavou – hodně bylinkovou, pálivou/zázvorovou?, nějak tak (nejlépe vyzkoušet). 🙂
Poprvé jsme ochutnali soar sop, pidi banánky, čerstvou papáju, čerstvý kokos a ananasy, guavu, místní červené pomelo.
Poprvé jsem zažila západ slunce cca ve stejnou hodinu, jako na NZ nebo u nás v ČR v zimě a to už v 17:40. Takhle se přece stmívá v zimě a ne při teplotách kolem třicítek.?
Na happy hours jsme byli vařený pečený.
Viděli jsme v palmách ovocné netopýry a jsou to pěkní mackové.
Po Dominikovi už v obchodech přestávají chtít ID, jak začíná být slušně zarostlej.
Obyvatelé na mě působili moc mile. Skoro všichni se na nás usmívali a zdravili nás jejich klasickým bula (ahoj). My jsme na oplátku, za jejich vřelost, četně používali slovíčko vinaka (děkuji).
Poprvé se nestalo, že bychom nic nepopletli. Já jsem se stoprocentním přesvědčením tvrdila, že součástí ceny za hotel je food rituál (rituál s jídlem), na který se moje chuťový pohárku už celý třásly, nicméně nás čekal foot ritual (krátká masáž nohou za pomocí strojů).
Horší ale bylo, že jsme byli skálopevně přesvědčení (což jsme taky tvrdili recepční), že jsme si zaplatili k pobytu i snídaně. No, ani náhodou Zajíčková a Souček. Takže jsme byli bez jídla, bez kuchyně, bez nádobí, bez příborů. Na pokoji jsme našli rychlovarnou konvici, čaj, kávu, hrníčky a dvě lžičky. Výstup? K snídani vločky a k večeři se podávala specialita šéfkuchaře = instantní nudle s tuňákem z konzervy a se sýrem. Přes den hromady a hromady čerstvého ovoce. Hotelovou restauraci jsme využili jen párkrát kvůli ceně pokrmů (okusili jsme tradiční jídlo Kokoda, což je ryba marinovaná ve směsi z kokosového mléka, limetky a cibule).
Také jsme navštívili hlavní město Fiji s názvem Suva. Policisté a vůbec muži obecně, tady nosí moc slušivé sukýnky.
A to nejlepší nakonec. Poprvé jsme se koupali s „hady“. Ano, tak ti mořští, dlouzí, tlustí, nepěkní červi, co se při dotyku smršťovali a natahovali, vypadali. A ani koupání není ten pravý výraz. Nacházeli jsme se v korálové oblasti, takže přístup do moře, kde se potenciálně (prostor za bójkami, takže plavání bylo zakázáno) dalo koupat, byl až cca 700 m od břehu. Alespoň jsme si tedy zašnorchlovali, což jsem si užila – bylo k vidění celé spektrum rybiček a úžasný modrý hvězdice.
Koupat se dalo ale pouze při přílivu, protože to byla jediná denní doba, kdy se dalo nad červi aspoň 20 cm pohybovat. Břichem či ňadry jsem se o ně třít moc nechtěla.
Červ 
převlečený za hada.
I přes to, že jsem před odletem zpátky na NZ zase trochu nervózní, po hrozně dlouhé době (možná, že i poprvé ve svém životě) mě netrápí, že mi končí dovolená a jedu zpátky „domů“ na NZ. Těším se zpět. Pořád se tam na něco těším a to je nejvíc a nejdál.
A na co se teď těšíš Ty?
Nejvíc a nejdál 