(9. 5. 2019)
Nevím, proč se mě to stále drží, ale kdykoliv mám někam letět jsem trochu nervózní a v mých žilách koluje krev s vyšším procentem adrenalinu. Baví mě ten stav. Nejlepší je vzlet a přistání. A když mi nabídnou, ráda si na palubě objednám sklenku červeného – vzápětí jsem připravena na řádný relax (přiložené brožury o případné evakuaci a záchraně nechávám bez povšimnutí).
Měla jsem představu, minimálně v mém světě to tak je, že to takhle musí mít přece každý – let letadlem je událost, něco vzrušujícího. Vždyť letadlem se nelítá ani v dnešní době každý den. Není to, jako jízda autem, vlakem nebo chůze po svých, apod. Anebo je?
Proto mě fascinuje, jak D. let letadlem vůbec, ale jako naprosto vůbec neprožívá. On si prostě sedne a nic. Nic to s ním nedělá. Mám pocit, že stejně prožívá sezení na záchodě. Možná kdybych měla za sebou tolik letů jako on taky se stanu indiferentní. Nevím, každopádně mě to nepřestává fascinovat. Často se přistihnu, jak na něho hledím a říkám si: tak teď, teď zpozorní, teď zaregistruje tu technickou vymoženost dnešních dní kolem, teď začne být vděčný, že tu může být, že může letět, kam jen chce a s kým jen chce, a že za pár hodin může být na tisíce kilometrů vzdálené destinaci. Ale prostě NIC. On už potřebuje během letu pořádný turbulence asi. Kdo ví.
No nic, popojedem. Nebo spíš popoletíme.
Let na Fiji byl pro mě trochu jiný než obvykle. Letěli jsme si udělat dovolenou a odpočinout si od „dovolený“ na NZ). 🙂
Začínám být vděčná za to, že jsem si tohle roční cestování mohla dovolit, a že jsem to realizovala (ale jako upřímně, stačí chtít a každý může, není to nic světobornýho). I když tu taky pracuji, je to úplně jiná práce, jiný režim, jiný život než na jaký jsem byla zvyklá v ČR. Baví mě to tady, baví mě to tady s D. S ním mám jistotu, že i když trávím většinu času jenom s jedním člověkem, je to vždy určitým způsobem pestrý, různorodý a každý den trochu jiný (dost často je o podobě následujícího dne rozhodnuto po první ranní větě a na základě kvality spánku).
Poprvé to má být pasivní dovolená, kdy nemáme, kromě botanické zahrady a válení se na plážích, nic naplánováno (většinou jedeme místa procestovat, prochodit, co nejvíc toho vidět – o to se třeba pokoušíme na NZ).
V letadle jsme poprvé neseděli vedle sebe. Každopádně to, že nesedíme vedle sebe, byla asi novinka jenom pro mě (D. nehnul brvou samozřejmě). Já mám ve zvyku někoho při vzletu a přistání držet za ruku, uklidňuje mě to, ale v tomto případě to nebylo možné. Vedle mě seděl ženatý muž (což by možnost nabízelo), ale vedle seděla jeho manželka (což by jako taky možnost nabízelo), ale nějak jsem situaci nevyhodnotila za nápad vhodný k uskutečnění a upustila od něj. A tak moje pravá ruka chytla tu levou. A světe div se, bylo to v poho! Člověk si fakt vystačí sám, když musí.
Let je taky fajn proto, že má člověk příležitost a čas, se konečně nastavit na to, co ho čeká. Uvědomit si, že ho čeká třeba něco nového, co v životě nezažil. A procento adrenalinu v krvi se zase může trochu zvýšit.
A co teprve ten pocit po přistání, kdy je už jasné, že kapitán to zvládl a moje noha může opět pocítit tvrdý (to je relativní), stabilní (tj. taky relativní), nepohybující se (tj. vlastně taky relativní) povrch, zemský povrch.
Fiji, tak nás tady máš. Šnorchlováním vpřed!
Nejvíc a nejdál 