Vzhůru na dovolenou aneb Zpět na hřbetě modré slípky

4. – 9. 5. 2019

Sobota 4. 5. 2019 byla naším posledním pracovním dnem na malinách v Hastings. Byl to v pohodě den, za 5 hodin byly všechny maliny posbírány a tak jsme černouškům rozdali pečivo z free food, rozloučili jsme se s ostatními a světelnou rychlostí vypadli – sbírání malin bylo fajn, ale tak nějak to stačilo. Po práci nás čekaly povinnosti v podobě praní a úklidu auta a plánování cesty před odletem na Fiji.

Očekávání byla značná. Porušila jsem moje klasické cestovatelské „desatero“ a na férovku vytvořila bodovou mapku, co po cestě navštívit a jaký den co vidět. Dominik nastínil místa jeho zájmu a možnosti campingplätze. Dokoupili jsme základní potraviny, natankovali plnou nádrž, dofoukli plyn, připravili teplé oblečení, povlíkli další peřinu. No prostě všechno lícovalo, na nic jsme nezapomněli. Nic nás nemohlo překvapit. Mysleli jsme si.

A pak to přišlo. Pozvolna. Nenápadně. Nečekaně. V krku a v nosních dutinách. Šířilo se to dál. Bolest. Dostala se i do hlavy. Přeskočila i z Dominika na mě! Bolest svalů a kloubů, kašlání, bolest v krku a rýma.

NACHLAZENÍ.

Přišlo bez pozvání a dost nás zaskočilo. Jak jsme jen s ním mohli při plánování nepočítat?

Prvním bodem našeho super plánu měla být hora Osudu z filmu Lord of the Rings a Mordor. Lidi, kdybyste jen tušili, jak já chtěla vidět Mordor! Místo toho máme mordor v autě a taky trudnomyslnost. Sumasumárum: místo aktivního poznávání nových krás NZ jsme většinu času strávili ve free campech zavření v autě.

První den našeho tripu jsme strávili na campingu Glen Falls a v osm večer jsme šli do hajan.

Následující den jsme se přesunuli na další free camp s názvem Horahora Domain a já zalezla do postele už po 17 hodině. I přes nachlazení Dominik nezapřel svoji vášeň pro sběr a našel a připravil jedlé kaštany.!

Západy slunce jsou tu více jak ucházející 🙂

V úterý jsme se konečně trochu vyspali a nálada se konečně odrazila od bodu mrazu. Po vynikající snídani, kterou D. připravil (z 90 % ji připravuje on a je v tom fakt nejlepší. Já mám obecně rána dost pomalá a mám je tak ráda a nestydím se za to – D. to navíc zatím toleruje)

jsme vyrazili na kukačku na Blue Springs (náročnost procházky velmi nízká, dalo by se říct pro úplné začátečníky → čekal nás kilometr chůze).

A i přesto, že nám dal zmiňovaný kilometr dost zabrat a imunita hlásila, že chce být ušetřena náročných dobrodružství, to fakt stálo za to. Takovou řeku jsem ještě nikdy nikde neviděla. Tolik různých odstínů zelené (minimálně padesát).

A ačkoliv jsme zprvu nechtěli, navštívili jsme také tolik turistiky oblíbené místo Hobbiton – Movie Set. Překvapením pro mě bylo, že nestačí rezervovat se předem na příslušný čas prohlídky, provést platbu předem, dojet na danou adresu a doufat, že se najde místo k zaparkování, pak se totiž ještě čeká na vyzvednutí autobusem, který vás během pěti minut konečně doveze do Hobitína.

Já jsem byla trochu netrpělivá a opakovaně žadonila: „ukažte mi už ty hobití nory, proboha!“, D. mě ale dokázal bravurně uklidnit a stočit konverzaci jinam, otázkou: „myslíš, že tam budou i Fini?“

A víte, jak se mi to teda nakonec líbilo? Bylo to dobrý. Jako nebyl to zážitek, který mě nějak zásadně změnil/ovlivnil nebo do mě zasadil hlubokou vzpomínku na celý život a pocit prozření, ale bylo to takový hezounký. Bavilo mě si představovat, že jsem hobit nebo že jsem členem Jacksonova štábu při natáčení LOTR. Cool feeling.

Dozvěděli jsme se zajímavosti o natáčení a já nestačila zírat, jaký byl Jackson hnidopich (v dobrém slova smyslu) a jak myslel na všechno. Tak například vidíte ten strom nad obydlím slavného Bilba Pytlíka? (pořád nepochopím ten úsměvný překlad jeho jména) Ten je celej umělej. 30 000 lístků se malovalo ručně, nicméně výsledek se nesetkal s nadšením z režisérovy strany – barva listů měla špatný odstín a nařídil všechny lístky přebarvit na odstín správný (výtvarníkům to zabralo další 4 dny).

Lavička, na které Bilbo s Gandalfem pokuřovali své dýmky.

Na závěr jsme v hospůdce Dragons Inn, kde fakt seděl Frodo, Marry, Pipin a kde se Sam zamiloval do své budoucí ženy (kdyby vypadala takhle, Sam je do dnešních dní s radostí starej mládenec)

dostali pivo Ale (já) a Cidera (D.). Autentickou atmosféru vytvářela i hudba, která ale nebyla autenticky hraná živě, ale jen zprostředkovaně z repráků. Takže jediný co tomu vytknout byla ta kupka lidí, které se za každé situace musíte držet (nemůžete si něco déle prohlížet, někam si odběhnout a prozkoumat nebo něco fotit delší dobu apod.).

Poté jsme se přesunuli na další free camp – Te Kauwhata Domain a následující den dorazili do Aucklandu, kde jsme navštívili Claytona a nechali u něho na týden zaparkovaného Pukeka. Dominik pro mě také vyzvedl avizovaný narozeninový dárek – KYTARU. Ano, je to tady! Bára dostala poloviční kytárku (aby se ji vešla do auta a na záda) a chce se naučit základní akordy a písničky.