Jak jsme si podojili maliny v Hastings

(27. 3. – 4. 5. 2019)

Město Hastings, které mně na základě jeho výslovnosti připomíná složeninu dvou slov a to hay = seno a stink = smrad, se mělo stát naším novým útočištěm na následujících 5 týdnů. Oblast Hawke’s Bay, kde se město nachází, je jedno z největších pěstitelských oblastí na NZ a město je skutečně obehnáno sady i farmami všeho druhu. Od města, postaveného spíše účelově, ale není dobré očekávat estetické či kulturní uspokojení. Naštěstí nedaleké město Napier, které se pyšní architekturou Art Deco z období 30. let 20. století dokáže tyto očekávání naplnit.

Jako naší první pracovní působiště na NZ jsme zvolili farmu s malinami. Dominik si je tímto může slavnostně přidat do svého seznamu sbíraných surovin.

Nábor zaměstnanců má tady rychlý spád. Jeden email, jeden hovor, podepsání jedné smlouvy a druhý den člověk valí do práce (do Hastings jsme dorazili 26. 3. a 27. 3. jsme už sbírali maliny v tunelech). Už při pohovoru mě fascinovalo, jak se dá sáhodlouze a řekla bych až vědecky, mluvit o technice sběru malin. Technika, která nám byla doporučena a předvedena mně připomínala dojení krav (ten úhel, pohyb rukou, ta láska a přiměřená jemnost úchytu při stisku/utrhnutí vemen/malin – ber to prosím s nadsázkou). Jinak více o sběru malin se dozvíš v opravdu detailním článku od Dominika (od koho také jiného, než od opravdového životního sběrače).

Na první týden jsme se nechali ukecat a zaplatili si hostel Sleeping Giant Backpackers. Pro nás to, ale nebyl hostel v tom pravém slova smyslu. Pro nás to znamenalo možnost si zaparkovat a spát ve vlastním autě na dvorku před hostelem a možnost využívat sociálku a net (20 GB na týden – bohužel na dvorku už nebyl dostatečný signál se připojit).

Neuvěřitelné se stalo skutečností, když se nám jednou nepodařilo trefit do práce a to z jednoho prostého důvodu. Oběma se stává, že nevnímáme a jsme ve svých světech, blbý je, když se to stane oběma naráz a ani jeden není například schopen se soustředit na cestu, která je naprosto primitivní = první kruhák odbočit doprava, druhej kruhák odbočit vlevo, celková kilometráž trasy 3 – ano, zabloudili jsme. Radši si už zapínáme navigaci, ale ani s ní není úspěšnost stoprocentní.

Po týdnu „bydlení“ na hostelu jsme zhodnotili, že za sprchu a občasné vaření v kuchyni, nebudeme nadále 90 NZD za jednoho/týden platit a od následujícího týdne jsme pendlovali mezi dvěma free camping místy – Clive a Pakowhai road.

Ale přece jen se vyplatilo zůstat aspoň týden v „hostelu“ – seznámili jsme se s fajn Čechy. Kačka a Kuba, jsou živoucím důkazem, že jeden prý z nejkrásnějších a nejnáročnějších tracků světa, který je dlouhý 3 000 km, se dá zvládnout a stali se takovou naší poslední kapkou k ujištění, že my sami chceme v letním období zvládnout polovinu – přejít jižní ostrov NZ od jihu k severu po svých, na těžko – s krosnou na zádech. Hned vedle našeho Pukeka měli zaparkováno Ráďa s Petrem. Pozitivní, aktivní a milý pár. A to nejlepší nakonec – Martin. Za každé situace stále svůj, schopný člověka obohatit jen tím, že s ním je (takovej jsem z něho měla aspoň pocit já). Navíc se nebál vést konverzace trochu alternativním a osobním směrem

V Hastings jsme si vyzkoušeli celou řadu, aspoň pro mě, nových věcí. Tak například být sockou na plnej úvazek. Ptáš se, co to znamená? Tak pozorně čtěte:

už jsi obeznámen s tím, jak nocujeme – FREE campy.
Jak se sprchujeme – v průměru 1,5 krát týdně ve veřejných bazénech (náklady za 1 sprchu 2,5 NZD – jednou jsme si byli dokonce zaplavat 4 NZD/os.) a JEDNOU jsme byli v Napier v jejich Spa (horké venkovní bazény s výhledem na moře, vířivka, sauna, pára) – 10,5 NZD/os. Co jsem ocenila byl déšť během saunování (po osmělení ve studeném bazénu jsem si lehla na lehátko, kde mě ve vodorovné poloze chladil déšť a před dalším cyklem jsem se ještě skočila předhřát do horkého bazénu = celkový pocit a okamžiky byli více než super).
Dále jsme mega ušetřili na jídle, protože jakmile jsme v práci skončili dostatečně brzo, naše první kroky vedli na FREE food. Organizace poháněná dobrovolníky Nourished for Nils sváží jídlo z obchoďáků, kaváren a pekáren, které by nebýt jich skončili v odpaďáku. Rozdává ho pak komukoliv, kdo dorazí od 4,30 pm – 5,30 pm a vyčká si ve frontě. Nejčastěji se rozdávalo ovoce (feijoa, jablka, hrušky, citróny atd.), zelenina (mrkev, zelí, salát, okurka, méně často rajčata, fenykl atd.), nějaký mošt, džus, mražené hlavní jídlo (kuskus se zeleninou a krevetami, sýrové špagety s krevetami), rajčatové omáčky, někdy i vajíčka, jogurt, pečivo (hromada pečiva) a na závěr si člověk mohl vybrat nějakou mňamku (souhrnně to, co si můžeš koupit právě třeba v kavárně či bistru – sendvič, dort, plněné taštičky z listového těsta na sladko či slano).

Často jsme vypadali, že jsme neměli v ústech nic už dlouhé týdny. Díky free food, že nás krmíš.

Jezdíme si prát do veřejných prádelen (praní + sušení = 8 NZD/cca jednou za 10 – 14 dní).
Žijeme vlastně dost ekologicky (zejména nespotřebováváme téměř žádnou vodu – jsem vždycky jak v Jiříkově vidění, jak málo vody potřebuju k umytí nádobí nebo ke své vlastní očistě. Nevyužíváme téměř žádnou elektřinu – vše máme poháněno autobateriemi a solárním panelem. Šetříme plynem (kontrolovaný přísun ve 2 kg velké bombě (doplňujeme většinou na pumpě v Caltex cca za 9 NZD), postupné omezování odpadu, plastu (například výroba pytlíků/pytlů z vlny) atd.
Na doporučení, jsme občas navštívili indickou restauraci a využili jejich akci Take Away – Butter Chicken za 5 NZD.
Každý pátek byla akce v Local hospodě – zaplať 5 NZD a dostaň jídlo (sendvič s klobásou) a litr piva – to jde ne? Pivo měli dobrý a hrál jim tam živě saxofonista).
Využili jsme i akci v Pizza Hut – pizza + chicken wings za 10 NZD. To mě spíš zklamalo a definitivně jsem řekla STOP pečivu. Pečivo jsme si tady totiž do té doby, i díky free foodu, dopřávala po hromadách a necítila jsem se nejlíp (i proto jsem se vsadila s Martinem, že vydržíme měsíc bez pečiva: spoiler – dala jsem to, ale i díky tomu, že se sázka nevztahovala na lepek celkově a mohla jsem palačinky i tortilly).
Zaujala nás také Aunty’ s garden, což je zahrada, kde pěstují ovoce, zeleninu, bylinky a záleží jen na Vás kolik jim, za to co si odnesete, finančně přispěje.

D. s citrusy a levandulí (v Aunty’ s garden)

Dvakrát jsme navštívili farmářský market, kde jsem objevila velmi chutnou zrnkovou kávu (a konečně se mi zase podařilo dostat D. na druhý břeh – na břeh, kde se nepije instantní káva) – Hawke’s Bay Coffee (zakoupeno také k domácí spotřebě). Zakoupili jsme i čerstvou bylinku – koriandr, ale máme obavu, že nám dlouho v autě nevydrží, tak uvidíme.

Přidali jsem se k Martinovi (vlastník licence) a jeli s ním rybařit (+ Ráďa a Petr). Pro potřeby rybaření jsme si pořídili prut ve Warehouse, kde se prý zakoupené zboží dá v pohodě reklamovat. Nám se to samozřejmě na první pokus nepodařilo, prut si stále vesele vozíme autem a možná radši začneme rybařit.

Člověk by ani při rybaření neměl zapomínat na řádné občerstvení a dbát na svůj pitný režim.

Každopádně rybu jsme z fishingu nepřivezli, za to jsem si přivezla pěknou kocovinu a pořádnou vyrážku (asi jak jsem si máchala nohy v jezeře společně s hovnama od ovcí, kachen, labutí atd. – pardon, ale musela jsem to sem napsat takhle bez servítek) a štípance chodidel a nártů po obštípání místními sandflies.

Tak takhle nevinně jsem přišla k vyrážce

Jinak štípnutí od sandflies, je mnohem horší než klasika od komára. Jsou to gurmáni a sosají svými sosáčky krev pouze z míst se slabounkou kůžičkou, kde se dostatečně nabumbají, takže nejraději krev sají kolem kotníků, na nártech, zkrátka na chodidlech. Štípnutí trochu bolí a hlavně pak máte pocit nepřetržitého svědění vystřelujícího do ostatních nezasažených míst. A trvá to třeba i tři dny. Navíc ony samy vypadají a tváří se naprosto neškodně, přitom to jsou takový mrchy.

A CO DÁL?