(20.3.2019)
Oči dokořán, sluch v pohotovosti, zatajený dech. Pozorně poslouchám vnější ticho. Na nic nemyslím, nic mě nerozptyluje. Ticho, vnitřní, se dostává i do mě (konečně taky jednou).
Sedím ve tmě, čekám, a žasnu. Pomalu, pomaloučku jeskyně postupně ukazuje to, co skrývá, a co je ochotna ukázat jen těm, kteří jsou trpěliví a nespěchají.
Až, když moje oči dostatečně přivyknou tmě (rozhodla jsem se uposlechnout rad Frenzyho průvodce Zélandem a baterku jsem nechala zhasnutou) začala jsem jeskyni vnímat jinýma očima a cítila jsem, že jen tímto způsobem si jeskyně zaslouží být viděna, být obdivována. S bradou až někde u kotníků. Taková nádhera, ponořená ve tmě. Nádhera, která nechce a nepotřebuje být viděna a předváděna.
Jdu hlouběji. Přede mnou se rozprostírá obrovský prostor, stalagnáty visící ze stropu, rybníček. Tajím dech, nechci ji rušit. Pokračuji dál po kluzké cestičce, občas mi noha sklouzne do potoka, který je součástí jeskyně. Nevadí. Mokrý nohy usuším, boty vyperu.
Na stropě se občas něco zablýskne. Moje zvědavost se stupňuje a pokračuji dál. Cítím se být návštěvníkem v tak majestátním, silném a pokorném světě.
Jsem skoro na konci jeskyně, kde se strop proměňuje v noční oblohu, na zářící galaxie, jako by stačilo natáhnout ruku a dotknout se nekonečna.
Až po chvíli si uvědomím, že to na co zírám, jsou svítící červi, kteří jsou poseti po celém stropě jeskyně. Anebo ne?
Ať už to bylo cokoliv, dnes ráno tam bylo všechno a nic (pro ty, kteří spěchali a nevydrželi).
Pro mě tam byl klid a ticho (mír). To je nejvíc i nejdál.
Nejvíc a nejdál 