Nejvíc a nejdál

Sedíme v Singapuru. Máme tu na přestup nějaký 4 hodiny. Necháváme si masírovat chodidla a lýtka 4rukým masážním strojem. Mě to dost baví, rozlejvá se mi po těle aspoň částečně ulevnej pocit. V tuhle chvíli už máme za sebou 13 hodin čistýho času v letadle a jednu bezesnou noc k tomu.  Čekáme, usínáme, zevlíme a já mám smíšený pocity a přemýšlím.

Je mi líto, že tu nemáme stopover a je mi líto, že je mi to líto. Je mi líto, že přemejšlím o nějakým stopoveru ve městě, který jsem vlastně nikdy netoužila vidět. Teď najednou toužím a to jen kvůli tomu, že jsme na letišti potkali Verču s Michalem, kteří taky cestují na Zéland, ale kteří si v Singapuru stopover udělali. Lituju toho, že to šlo zařídit líp.? Nebo jen chci něco navíc, co nemám?

Možná mi jen myšlenky o stopoveru pomáhají překonat to, co mi postupně dochází. Dochází mi, že sem tu jen sama se sebou a s Domingem Rodriguezem Pakem, a že ostatní lidi, kteří mi jsou nejblíž, uvidím osobně s velkou pravděpodobností až za několik kvartálů (pracovní deformace).

„Naštěstí“ nemám na městnání moc času. Někde v dálce, v mlze mých pomatených myšlenek, se vynořuje hlášení „Baubola Zajck and Domnk Sutek please join us…“.  „Ehm, co? Co, že to hlásili?“ koukám se tázavě na Dominika. Ten však vůbec netuší, o čem mluvím, a vypadá, že už nějakou dobu nevnímá okolní svět, jak to má občas ve zvyku. „Nejsem si jistá, ale možná hlásili naše jména, nepůjdeme se radši zeptat na informace?“

Rychle se sbíráme a vyrážíme. Rázným krokem. No dobře. Poloběhem. Na informacích se dozvídáme, že je tomu skutečně tak a jsme nasměrováni k transferu B – singapurským aerolinkám. Já už po cestě tuším, že se to týká Dominikových víz.

Dominikových proto, že na rozdíl ode mě letí na Nový Zéland (dále jen NZ) jako turista, mně se podařilo minulý rok získat Working holiday víza (dále jen WHS) a pro obě platí pochopitelně jiné podmínky.

A taky že jo. Dominikův odlet na Fidži (zpáteční letenka z NZ na Fidži) není akceptován a je nám oznámeno, že bez zpáteční letenky do Prahy Dominika nepustí do letadla. Následuje vysvětlování, jak je to celé zamýšleno, vč. budoucího, teoretického získání WHS i pro Dominika, již z NZ. Volá se také přímo na imigrační NZ, ale žádný z Dominikových bravurních argumentů nezabírá.

Nicméně naše vlastní pochybení je zjevné a přistupujeme na jedinou existující možnost – kupujeme letenku zpět do Prahy. Začíná další boj s časem – hodina do odletu. Následuje rychlý sled událostí:

• hledání volně dostupného počítače na letišti;
• nefunguje wifi (vypršel časový limit – povolení k obnovení wifi na základě pasu);
• obnovování wifi – scanování pasu;
• wifi funguje;
• orientace na displeji PC;
• vyhledávání letenky (skyscanner nevhodný –  trvá potvrzení prodejcem, některé webovky nefunkční – volíme Emirates);
• volba data odletu, vyplňování údajů atd.;
• platba letenky – nelze provést (Dominik má krátkodobě nastaven limit placení kartou na nulu);
• zkoušíme k platbě využít moji kartu – nelze provést (můj limit je o tisíc korun nižší než potřebujeme);
• ticho;
• „Tak já za Tebou Baru doletím jiným letadlem, až to tady vyřeším.“;
• ticho;
• volám Kristy (žádám o možnost provedení platby za pomocí její karty);
• mezitím se Dominikovi daří, si přes apku na mobilu, nastavit dostatečný limit na kartě;
• opětovná platba letenky – zaplaceno!;
• další překážka – Dominik zapomíná své heslo k emailu;
• Dominik těká očima a urputně se snaží vzpomenout si na heslo;
• Dominik to dokázal a posílá email s čerstvě zakoupenou letenkou slečně ze singapurských aerolinek, která letenku tiskne a dává nám svolení k nástupu do letadla;
• aby nám nefrnklo letadlo těsně před nosem, je nám zajištěn odvoz k bráně letištním vozítkem;
• překračujeme, pro mě až posvátně, práh letadla a usedáme na svá místa. Dokázali jsme to a Dominikovi, za klidné vyřešení situace, patří můj obdiv.

Naším cílem cesty nebylo zůstat v Singapuru. Naším cílem bylo se společně nadechnout novozélandského vzduchu – a to se teď taky povede.

A bude to nejvíc, a bude to nejdál!

Každopádně cesta pro nás byla ponaučením a ukázala nám, že se nevyplácí myslet příliš dopředu, ale postupovat krok za krokem. Dominikovi stačilo koupit si na Fidži letenku jednosměrnou, místo zpáteční a řešit nejprve pouze vstup na NZ. Vyplácí se řešit věci dostatečně s předstihem, příliš neanalyzovat, nepřekombinovávat, a v případě sebemenších pochybností zvolit jinou variantu řešení. Opět mi došlo, o jakých zbytečnostech člověk občas přemýšlí, co řeší a najednou zjišťuju, že mi je úplně jedno, že nemáme stopover v Singapuru, že jsem nevyspalá, rozlámaná a daleko od domova.

Tak díky cesto.